Dobré ráno, svobodo!

Když se 17. listopadu 1989 měnila naše země a začala dýchat svobodně, bylo mi šest. V paměti mám tak jenom jednu historku. Vzpomínám si, jak jsem jeden den přišla z první třídy, nevím, jestli to byl ještě listopad, prosinec nebo později, maminka se klasicky ptala, co bylo, a já odpověděla, že soudružka učitelka říkala, že už jí nemáme říkat soudružko učitelko, ale paní učitelko. "Já tomu nerozumím, mami, je to pořád ta stejná paní!" 

Pak si pamatuju jen útržky: jak rodiče nadšeně sledují zprávy, Havla s vítězným V, placky OF, trochu později kuponové knížky, přílohy s překvapením z komiksu Kačera Donalda, Jágra na titulce Mladého světa, co jsem si vystavila v pokojíčku, že se jednou, když budu mít fakt štěstí, podívám do Ameriky a vezmu si ho, první kokosový ořech k Mikuláši, který jsme si tak dlouho šetřili, až úplně zplesnivěl ... a tak. Co tím chci říct, že jsem dostala dar svobody doslova zadarmo. To, že přišla a její náročné začátky, vybojovala a oddřela generace mých rodičů a prarodičů, co se narychlo učila orientovat ve změnách, v možnostech a v příležitostech, jak s nimi naložit. Záleželo na štěstí a na miliónu dalších věcí. Ale najednou mohli a dělali, a hlavně proto já teď lížu smetanu: studovala jsem, co jsem chtěla, kde jsem chtěla, cestuju, žiju v zahraničí, provdaná za cizince, dělám si, co chci, plním si své sny, můj syn má dva pasy ... 

Když jsem včera v noci mlčky seděla u stolu u zapálené svíčky, můj muž se mě ptal, co dělám a proč nejdu spát. S hrůzou mi došlo, že ačkoliv dobře chápe, o čem rozjímám, zná naši historii, je pro něj vzdálená stejně, jako je pro mě třeba pojem druhá světová válka. Jak to jednou bude brát můj syn? Pokud bude v Česku, nebude pro něj tento státní svátek jen volno, kdy nemusí do školy? A pokud bude v Americe, vzpomene si vůbec? Sama si uvědomuju, jak je v jiné zemi, když je člověk daleko, bez těsného obklopení připomínkami, jednoduché vytěsňovat, zapomínat nebo relativizovat ... Na druhou stranu, možná pro tuhle sebereflexi, navíc v zemi, kde je svoboda teď hodně relativní pojem, jsem taky zapálila tu svíčku. A hlavně pro ty všechny přede mnou, co mi tohle umožnili. Stálo to životy, síly, sny, které se jim nikdy nesplnily a mně se plní. 

Děkuju za to! Děkuju, že můžu. Že můžeme.