Česko, země alkoholu zaslíbená ...

Nedávno jsme byli na odpolední grilovačce, kde se sešla zajímavá sestava lidí z celého světa. Sotva jsme dorazili, Američan Mike, jehož rodiče pocházejí z Česka, ale on se narodil a vyrostl v USA, mi naprosto automaticky podával pivo. Když jsem řekla, že děkuju, ale pít nebudu, trochu se zarazil: Co jsem to za Češku, která odmítá pivo? 

Totéž se pak opakovalo s mojí mexickou sousedkou, která mi nabízela margaritu. Když jsem odmítla, překvapilo ji to. A řekla něco ve smyslu, že měla za to, že Češi jsou "něco jako Poláci". Že alkohol je pro nás národní zvyk. Jinými slovy v podstatě: co Čech, to pijan. 

Vím, že to není pravda. Na druhou stranu mě nepřekvapuje, že nás tak cizinci často vidí. Čím déle jsem pryč z Čech, tím pozorněji si všímám, že my Češi nakládáme s alkoholem skutečně specificky. 

První věc je, kolik toho vypijeme. Což určitě souvisí s tím, že si to můžeme dovolit. Když jsem žila v Austrálii (2012), myslím, že malé pivo stálo v běžné restauraci sedm dolarů, dvojka vína minimálně deset. Ve Virginii ve Spojených státech to bylo velmi podobné. Alkohol byl k dostání výhradně ve specializovaných obchodech a byl drahý. V restauracích stálo pivo kolem osmi dolarů, sklenka vína mezi deseti a třinácti. K tomu bylo potřeba připočíst zhruba dolar za každý drink coby tip barmanovi nebo 15 – 20% spropitné, když vám číšník na závěr přinesl účet. V Americe nikdy nikdo z mých známých nemluvil o tom, že "jde v pátek večer pít", a když pil, v peněžence to bylo hodně znát. 

(Asi jako když si v Česku vyrazíte do multikina, objednáte si tam dvě malé vody a pak se divíte, kde jsou všechny vaše peníze.) 

V Turecku je to velice podobné. Je to sice muslimská země, ale alkohol se tady pořídit dá, dokonce snadněji než v USA. Ceny však člověka zaskočí, speciálně ve srovnání třeba s jídlem nebo službami: za láhev národního pití Raki v obyčejném supermarketu zaplatíte 80 – 100 tureckých lir (cca 400 Kč), dvojka lokálního vína v průměrné restauraci stojí minimálně 30 lir (120 Kč). Vzpomínám si, jak si můj muž v Česku několikrát myslel, že se v různých podnicích, a především na hodové zábavě v Dražovicích určitě ošidili, když mu za pivo, panáka a půl litr Kofoly naúčtovali asi 55 korun. Tím, jak je alkohol levný a jak je dostupný (pivo je víceméně všude levnější než voda), prorostl do naší kultury jako cosi naprosto samozřejmého k pití, co jsem nikde jinde ve světě zatím nepozorovala. V Česku proto chodíme "na jedno", ale dáme si jich pět, zatímco všude jinde, kde jsem žila, si lidé dají maximálně dvě – dvě piva, dvakrát dvě deci vína, dvě lahve, které se rozdělí mezi mnoho dospělých u jednoho stolu. A druhá věc, že si to "jedno" alias několik dáme klidně v 5.30 ráno. Když jsem byla naposled v Česku, jela jsem jedním z prvních ranních vlaků z Brna do Prahy. Seděla jsem v jídelním voze, který byl plný, ale já jediná jsem tam ráno pila čaj. Všichni ostatní snídali ke spišským párkům, šunce, sýru nebo palačinkám – pivo. 

Pointa ale přichází až teď. Když jsem tu historku vyprávěla pár přátelům z Moravy, divili se: "Copak tys po ránu nikdy neměla chuť na pivo nebo na víno? Není ti něco?" Chápete – ta divná jsem byla já.

Ještě pozoruhodnější mi ale přijde, jak se v naší společnosti často chováme k lidem, kteří nepijí nebo alkohol odmítnou. Speciálně na Moravě se často nalévá naprosto automaticky – a to do jedné, druhé i třetí nohy. Nikdo se moc neptá, jestli vlastně nalít chcete, prostě přijdete na návštěvu, tak dostanete, často se slovy, že je to lék. (Jedině u naší domácí slivovice jsem ochotná tomu trochu uvěřit. :) ) 

Zato se ale všichni zvědavě vyptávají, když náhodou nalít nechcete. "Ty jsi těhotná? Ty bereš nějaký prášky? Ty máš nějaký problémy? Ty chorá si? Čo je s tebú?" V Česku je zkrátka "normální" pít, zatímco "nedat si" je potřeba vysvětlovat. A když to nezdůvodníte dostatečně – třeba že řídíte, mají hostitelé tendenci se urazit. Přitom čistě technicky: alkohol je droga, a odmítnout drogu je špatné? S tím jsem se nikde na světě nesetkala. 

Když v USA nebo v Turecku řeknu, že alkohol nechci, není potřeba k tomu dodávat vysvětlení. Stačí říct "ne, díky", dotyční nabízející to respektují, nevyptávají se, nenabízejí podruhé, potřetí, jestli jsem si to nerozmyslela, a nevedou řeči, že "zrazuju partu" nebo že už bych měla "začít něco pít" – nealkoholický drink není něco? Prostě „nedám si“ a tím to skončí. V Česku začíná. Věřím, že vydržet zdůvodňovat a vysvětlovat – ne, díky, nepiju, dneska si nedám, prostě nechci, promiň, ale doopravdy ne – je pro spoustu lidí náročnější než zvládnout bez vína třeba rodinnou oslavu. 

(Myslím, že B. by o tom mohl hodně vyprávět.)  

Abych byla fér, toto alkoholové téma už jste ode mě možná četli v časopise Dieta. Každý měsíc zkouším vydržet "týden bez něčeho" a pak o tom do Diety píšu fejeton. Už jsem psala o tom, jak jsem se týden držela dál od sociálních sítí, kávy, masa, alkohol byl téma jednoho z letních čísel. Vřele vám nějaký takový experiment doporučuju, baví mě sledovat, co se kolem toho a se mnou děje a jak to mění moje nálady, pocity a stavy.

Každopádně.  

Už bych na to asi dávno zapomněla. Jenže dneska se stalo něco, o čem jsem si prakticky jistá, že bych v žádné jiné zemi nezažila – a klidně mě prosím opravte, pokud s tím máte nějakou zkušenost z místa, kde žijete a jehož jazykem mluvíte. Poslouchala jsem s Benjamínem playlist českých dětských písniček nalezených na Spotify. Ve výběru je zařazená i písnička skupiny Děda Mládek Illegal Band o neopatrném křečkovi, kde se otevřeně zpívá o tom, že zranění a šok vyléčí, a helemese - panák alkoholu!    

Podívejte: 

Železniční vlečka

povalila křečka,

skutálel se z náspu do polí.

Zdalipak ses, křečku,

nezranil o vlečku,

zdalipak tě něco nebolí?

Dopadlo to výborně jsem jen trochu v šoku,

spravil by to náprstek nějakého moku.

Na kolejích nebudu už nikdy dělat bobky,

leda bych měl na zádech odrazové stopky.

Nevím, jestli kdybych tutéž písničku poslouchala v Česku a bez zkušenosti se životem v cizině, napadlo by mě vůbec přemýšlet nad tím, jak moc je v naší společnosti alkohol zakořeněný. Od plenek.