Být ženou v domácnosti: Taky se stáváte průhlednou?

Být ženou v domácnosti: Taky se stáváte průhlednou?

Včera večer jsem dočetla knížku "Pouta" od francouzské autorky Delphine de Vigan. Moc vám ji doporučuji, protože je v ní spousta skvělých pasáží. Mě se nejvíc dotkla ta, ve které jedna z hrdinek - Cècile - popisuje, jak se cítí coby žena v domácnosti pozvaná jednou za čas na společenskou večeři, kam doprovází svého velmi úspěšného manžela. 

Připomnělo mi to mnoho situací, které si od porodu Benjamína zakouším já. Myslím, že jednou jsem něco takového zmiňovala i v některém z článků, co je pro mě těžké na mateřské. Silně to se mnou zarezonovalo nejspíš i z toho důvodu, že jsem něco podobného prožila zrovna minulý týden v pátek. Zúčastnili jsme se společenské akce, která byla nejen pro manželky, ale i pro děti úspěšných mužů. Myslela jsem si, že starost o dítě se tím pádem nějak rozdělí - chvilku je budou mít na starosti ti, co se o ně starají většinou, chvilku pracující partneři. Jenže nakonec jsem se přistihla, že po trávě lezu s dítětem já, kaštany sbírám já, na skákacím hradě dohlížím na dítě já, když se ozve "mňam mňam", zařídím to já. V těch vzácných chvílích, kdy jsem spíš náhodou započala nějakou konverzaci, se mi před očima odehrála scéna, jak ji popisuje Delphine de Vigan. Stala jsem se průhlednou, intelektuálně nedostatečnou vyjádřit se k čemukoliv nad rámec našich víkendových plánů, stala jsem se tou, která se rozběhne, když se dítě rozběhne, protože o moji druhou půlku věty zase tolik nejde ... Můžu se klidně vytratit. Nebo se mi to zdá? Je to moje vina, že se tak vidím? ... 

"Prohodili jsme pár slov, co je nového, a pak, jako vždycky, jsem se stala průhlednou. Jsem na to zvyklá. Až na pár drobných detailů je scénář stále stejný. Většinou mi položí dvě nebo tři otázky, a potom, když řeknu, že nechodím do práce, se konverzace přesune na někoho jiného a ke mně se už nikdy nevrátí. Lidi si nedovedou představit, že by žena v domácnosti mohla mít nějaký život, že se o něco zajímá, a už vůbec ne, že by měla co říct. Nenapadne je, že by mohla pronést pár smysluplných vět o světě kolem nás, ani to, že je schopná vyslovit nějaký názor. Všechno probíhá tak, jako by žena v domácnosti byla už z definice odsouzena k domácímu vězení a její mozek, poškozený dlouhodobým nedostatkem kyslíku, fungoval zpomaleně. Ostatně hosté s jistou obavou zjišťují, že budou muset u stolu strpět osobu, která žije stranou od lidí a civilizace a která, vyjma čistě praktických témat, týkajících se domácnosti, se nebude moct zúčastnit žádné skutečné konverzace. Takže jsem z kolektivu velmi brzy vyloučena. Už se na mě nikdo neobrací a hlavně se na mě nedívá. Nejčastěji mě pak plně zaujme výmalba stěn nebo motivy, tapet, sleduju mizející čáry a vytrácím se."