Rok v Turecku

Je takové klišé to říkat, ale utíká to tak strašně rychle všechno – dnes jsme v Turecku jeden rok. Když pomyslím na to, že příští rok touto dobou se budeme z turecké mise s největší pravděpodobností stěhovat, stahuje se mi hrdlo. Zatímco někteří cizinci, které tady znám, počítají čas na "ještě" – ještě pět měsíců, ještě rok, ještě dva, já zamrkávám slzu, když říkám, že "zřejmě už jenom rok". 

Nevím, jestli to tady dokážu vysvětlit, protože náš uplynulý rok tady jsem nezačala právě příjemně. Bylo mi ouvej, ale celkově mám prostě pocit, že těch dvanáct měsíců bylo až příliš fajn a pohodlných. 

Kdesi jsem četla, že každý má v životě nějaké dílo, které už nepřekoná, a nějaké lidi, nad které už nebude. A říkám si, jestli to náhodou neplatí i o diplomatických misích a místech. A tak tady v pátek ráno sedím, v recepci nové školky, kam od pondělí chodí Benjamín (brzo o ní napíšu víc), u šálku tureckého čaje, simitu, plátků sýra a dalšího druhu fantastických oliv a rozjímám, jestli tohle není to moje nepřekonatelné – protože jak si tu pohodu snažím užít, zároveň mě mrazí, když si pomyslím, co když je toto vrchol kopce? Hlavní osobní důvody, proč to tak mám, jsem před několika měsíci sepsala tady, a kromě pár věcí, o kterých sem ještě něco zaznamenám, nemám moc, co bych přidala. Je to hezké a smutné a nevím, jestli pochopitelné, ale měla jsem potřebu tohle naše malé výročí nějak zaznamenat. 

Až půjdeme ze školky, hodlám si nechat vyfoukat vlasy, koupit ty olivy a baklavu. 

Na další, doufejme dobrý, turecký rok!