Patří do školky, když je mu dva a půl?

Že Benjamín začne chodit v září na tři dopoledne v týdnu do školky, jsem se rozhodla někdy koncem května. Když jsem tam šla poprvé zeptat  se na podmínky, pamatuju si, jak jsem v hlavě měla všechno připravené: jak má rád děti, kolektiv, jak se těší na nové lidi a činnosti, ke kterým se doma společně nedostaneme, jak mám pocit, že se se mnou doma už trochu nudí. 

Pak jsem se ale dostala k paní ředitelce a když se zeptala, proč chci dát Benjamína do školky, vypadlo ze mě: "Protože jsem unav ..." ehm, "protože si myslím, že nám to prospěje."

Byla jsem doma s Benjamínem dva roky a šest měsíců. Bylo to krásné a neopakovatelné období, ale posledních pár měsíců cítím, že naše non-stop soužití přesáhlo expirační dobu a nastal čas na změnu. On je čím dál akčnější, já jsem byla čím dál vyšťavenější a nervóznější. On vyžaduje impulsy, kreativní činnosti, zatímco já jsem velkou spoustu času trávila vařením, nákupy, uklízením, praním prádla, vyklizením myčky, asistováním u nočníku a sem tam psaním, které se kvůli jeho krátkému spánku smrsklo do pár e-mailů a od něhož mě každých pět minut někdo vyrušoval. On v noci neulehl před desátou, já padala do postele po deváté; vděčná za všechno, co mám, ale často také snící o tom, jak si to s B. zítra prohodíme. On den s dítětem, já osm hodin mezi intelektuály, kteří si umějí sami dojít na záchod a při jídle na mě neprskají čočkovou polévku, a o které nemusím mít strach, že když se ohlédnu jinam, někam spadnou. 

Miluju být mámou. Ale zároveň jsem od začátku léta tušila, že je čas na změnu. Že radost z domova, Benjamína, společně stráveného času oprýskává a místo ní na nás usedá nádech nudy, frustrace a nedostatku energie vymýšlet donekonečna zábavu. Došlo mi, že potřebuju pauzu, i kdyby to znamenalo jen vypít si teplé kafe a zírat u toho z okna do prázdné ulice; potřebuju přístup do své osobní sféry, abych dokázala dodávat energie do té společné a možná taky abych na sebe nebyla tak přísná. Potřebuju se naučit existovat bez Benjamína a on se musí naučit, že svět se bez maminky nezboří. 

Pocity se ve mně melou, samozřejmě. Než a když se narodil, tvrdila jsem, že školka před třetím rokem je moc brzy. Pak jsem letos v květnu měla dny, kdy jsem čekala na září jako na smilování. A pak takové, kdy jsme se do školky chodili jen tak podívat a pohrát si, já tam seděla na schodku, dívala se, jak můj syn lítá, směje se, hraje si, bere za ruku paní učitelku a po matce se ani neohlédne. K tomu hráli Taylor Swift (ano, omylem se paní učitelce vloudila mezi smyčku "Wheels On The Bus"), a já jsem si musela nasadit brýle, aby nebylo vidět, že bulím. A pak mám tyto dny. Dny, kdy je Benjamínek ve školce, já jsem v klidu došla vyřídit věci na ambasádu, napsala na jeden zátah blogový post, zaměstnala hlavu u trochy turečtiny, dám si oběd – a přitom budu mít většinu dne pořád pro svoje dítě. Dny, kdy se učím, že ta otázka možná nezní "patří děti ve dvou a půl letech/takto malé do školky?", ale patří tam moje dítě a patří tam za podmínek a pocitů, které teď doma máme?“ 

Photo by Gautam Arora on Unsplash