Jak to chodí v naší turecké školce?

Že Benjamín půjde v Turecku do školky, s tím jsem před naším příjezdem nepočítala. Byla to spíš náhoda. Jenže náš společný čas začal expirovat a má touha něco tvořit postupně vytlačila mou touhu věnovat se víceméně pouze domácnosti a Benjamínovi.


Takže když jsem ve svém americkém i anglicky mluvícím tureckém okolí začala slýchat chválu na montessori školu, kam chodí děti už od šesti měsíců, a ta chvála zesilovala, rozhodla jsem se tam minimálně podívat. Přestože instituce se oficiálně jmenuje škola, doopravdy jsou to v dvoupatrovém moderním domě dole jesle a nahoře školka, kam chodí děti až do šesti let. V Turecku to funguje tak, že nárok na mateřskou mají Turkyně osm týdnů před porodem, osm týdnů po něm pak v rámci mateřské dovolené dostávají plný plat z posledního zaměstnání. Následuje neplacená rodičovská dovolená maximálně šest měsíců. Poté buď zůstávají doma, to je tady hodně časté, anebo děti hlídají babičky. Čím dál častěji se ale hlavně ve městech ženy vracejí do práce a děti putují do jeslí a školek – a to buď státních, nebo soukromých jako je ta naše. Plus možná ještě jedna zajímavost: oficiální pracovní týden je v Turecku nikoliv českých 40 hodin, ale 45 hodin - tedy skoro o celý jeden pracovní den déle!

Protože jsem školku nijak cíleně nevybírala, neměla jsem ani žádná zásadní kritéria. Vlastně mě zajímaly pouze tři věci: abychom ze školky já i Benjamín od začátku měli dobrý pocit, aby se tam mluvilo anglicky (přijde mi zbytečné komplikovat mu život turečtinou, se kterou budeme ve styku maximálně další rok a pak už nejspíš nikdy) a aby tam dostával kvalitní jídlo – tedy ne pizzu, chipsy nebo makarony se sýrem z prášku, jak se to často děje ve Spojených státech. První kritérium se naplnilo prakticky okamžitě, co mi paní ředitelka, Turkyně dlouhá léta žijící a studující v Kanadě, podala ruku a co jsem se seznámila s některým dalším personálem – zatímco její asistentka bez řečí převzala Benjamína a šla mu ukázat dvorek a zahradu. Líbilo se mi, kde školka stojí, že v ní pracují vysokoškolsky vzdělaní lidé, že v Benjamínově třídě jsou dva dospělí na osm dětí, což je skoro soukromá péče za cenu instituce. 

Školka nabízí dva programy, turecký a mezinárodní, kde všichni mluví zásadně anglicky, v programu se objevují ale drobné prvky turecké kultury – třeba turecká písnička nebo olivy k snídani. (Ano, v tureckém oddělení je bez problémů konzumují dvouleté děti, v mezinárodním jsem si všimla, že je to trochu horší, ale učí se.) Třídy jsou světlé, prostorné, uklizené a především nepřeplácené blikajícími hračkami "made in China". V přízemí domu je navíc velká jídelna, takže se jídlo pro děti připravuje na místě, a to výhradně z lokálních surovin. A protože jsme v Turecku, kde platí, že spokojené dítě je najezené dítě, servírují se dětem snídaně i obědy a mezitím ještě malá ovocná svačina. Když ale dítě jíst nechce, nemusí. Školka otevírá v osm hodin. K dispozici - kromě snídaní a obědů - nejsou žádné slazené nápoje, pouze voda. Pravidelně tam dochází lékař a hlavní učitelka má každý týden zhruba desetiminutový telefonický rozhovor s rodiči o tom, jak se dítěti vede. Zkrátka, prostředí mě okamžitě okouzlilo. Vlastně jediné negativum, na které jsem přišla, že je školka zhruba 10 – 15 minut jízdy od našeho domu. Na druhou stranu nijak mi nevadila myšlenka Benjamína každé ráno vypravit, do školky odvézt a pak si třeba pracovat v kavárně vedle, a kromě toho, školka nabízí i autobusový servis. Podobně jako v USA, v Turecku svážejí děti do institucí autobusy, které je vyzvedávají v našem případě před vchodem domu. V mikrobuse jsou pro malé děti autosedačky, a kromě řidiče je vždycky k dispozici minimálně jedna paní učitelka. 

Ale co mě hlavně přesvědčilo: školka nabízela podle potřeby minimálně týden trvající tzv. adaptační program. Ačkoliv Benjamín navštěvuje školku pouze tři dopoledne v týdnu, první týden jsme do ní chodili společně každý den. První tři dny jsem tam byla celou dobu s ním. Vyzkoušela jsem si všechny možné montessori aktivity nebo Benjamína sledovala za sklem, ochutnala jsem fantastické snídaně i obědy a poznala skoro všechny členy personálu včetně kuchařek plus několik maminek. Ve čtvrtek byl Benjamín ve školce chvilku sám a v pátek už jsem šla vyřizovat e-maily a psát do nedaleké kavárny. Benjamín neuronil ani slzu. Vlastně – ano. Od druhého dne, kdy jsme ze školky odcházeli, plakal a říkal "no, byebye, no". To ustalo druhý týden, kdy pochopil, že se do školky zase vrátíme. 

Ačkoliv jsem cíleně nehledala montessori vzdělávání (a do teď toho o něm přiznám se moc nevím), zejména po adaptačním týdnu mě naprosto nadchlo. Benjamín nastoupil do školky coby kluk, který spí celou noc, nemá pleny, chodí zásadně na velký záchod bez dětského prkýnka, a když chce, umí se sám najíst. Zatím sice moc nemluví, ale je to pozorný posluchač, jenže taky velký drak, jehož život je běhání, skákání a vůbec věci, ze kterých mám srdce až v krku a energii skoro na nule. Už během testovacího týdne se mi však zdálo, že se hodně zklidnil. S překvapením jsem sledovala, že se dokáže poměrně dlouho soustředit na činnost, kterou si sám zvolil, že tolik neřádí a že se život obejde bez plačtivé tragédie, když nějaká jeho oblíbená činnost končí, anebo že není problém pochopit, že každá věc má svoje místo ... A když si s ní nehrajeme nebo ji nepoužíváme, vrátíme ji tam. A helemese, taky není problém sníst k snídani sýr. 

A je tady ještě jedna věc. Přiznám vám to. Jsem máma a jsem máma ráda, navzdory tomu se mi ale zdá, že nejsem typ, který se dokáže jednoduše naladit na mysl a potřeby dvouleťáka. Ještě tak sestavím Lego a jsem schopná sehrát divadýlko, kterak Lego hasič zachraňuje kočku uvíznutou na stromě. Ano, chodíme na hřiště, ano, taky vytisknu omalovánky, rozdělám pastelky a kreslíme. Ale nápady rychle docházejí. Třeba že bych Benjamínovi po vzoru montessori vzdělávání dala těstoviny a kelímky, aby se je naučil dobře přesýpat, nebo abych naplnila lavor vodou, do ní dala pingpongové míčky a nechala ho klidně i lžičkou v pusince míčky lovit a přemisťovat do suchého lavoru na druhé straně stolu, no ... to mě nenapadlo. Ani vysypat na tác kuskus a nechat do něj svoje dítě kreslit ... a postupně mu dovolit ten kuskus trochu rozmetat, protože, zkrátka, malému malíři jsou teprve dva a půl. Vím, že to bych v našem bytě prostě nedala. Anebo jen s velkým sebezapřením a pozdějším špačkováním u vysávání. V této části jsem rozhodně pohodlná a s radostí předám zodpovědnost za zdokonalování jemné motoriky mého dítěte do rukou instituce, která je na to zařízená. 

Díky školce se nemění jen Benjamín. Změnila jsem se i já. Tak třeba jsem zásadně vytřídila hračky. Třetinu jsme darovali dětem syrských uprchlíků, třetinu jsem schovala do skříně, že některé hračky budu postupně obměňovat. Zpřístupnila jsem knížky ještě víc do úrovně očí, přikoupila krabice na Lego, autíčka a Benjamínův pokoj každý večer společně uklízíme – už to nedělám sama. Vedu ho k větší samostatnosti i v tom, že nemám potřebu kontrolovat každý jeho krok a pověřím ho, aby mi z lednice podal třeba mléko. Ale zase abych nelhala: dneska jel poprvé do školky autobusem s ostatními dětmi, zatímco já jsem zůstala před domem, totálně emočně rozložená a neschopná jakékoliv akce. Tedy kromě té, že jsem si zavolala taxíka a nechala se zavést do kavárny vedle školky, kde teď píšu tento blog. Mimochodem, v naší školce všichni komunikují přes WhatsApp. Asistentka nás během dne informuje, jak se děti mají a sem tam pošle i fotku – třeba Benjamína způsobně vystupujícího z mikrobusu, držícího za ruku paní učitelku. Kde dělám chybu, že kdybychom jeli spolu, nejspíš by z něj vyskakoval, pochopitelně bez držení se? 

K minulému příspěvku o školce se objevilo v komentářích, že dávat dítě, kterému je dva a půl, do školky, je o pohodlnosti. Ano – je.  V našem případě zatím o pohodlnosti, která dělá spokojenou matku, a ta zase spokojené dítě a muže. Kéž by nám vydrželo!