Chvilkový návrat do Ameriky

Po skoro roce jsme se vrátili na čtrnáct dní do Ameriky. Českou rodinu teď z Turecka navštěvujeme pravidelně, a tak aby to bylo aspoň trochu spravedlivé (i když to měřeno počtem dní samozřejmě vůbec spravedlivé není), vyjeli jsem za oceán. Těšila jsem se, ačkoliv musím říct, že kdybychom z jakéhokoliv důvodu odjet nemohli, bez výletu bych se obešla. Rodina mi sice chyběla, ale Amerika nikoliv. Což ale může být z velké části tím, že ji mám značný kus doma, v nejbližším okolí a pravidelně po ruce díky ambasádě.

Už pár dnů přemýšlím, jaké téma z toho výletu zpracovat. A protože se mi nedaří kupu útržkových zápisků shrnout do ničeho jednotného, poznačím si sem spíš pár nijak extra zeditovaných postřehů, které jsem si načrtla do zápisníků všeho druhu a do poznámek v mobilu. Je to, připomínám, ryse subjektivní zkušenost a pokud máte jinou, budu ráda, když se podělíte v komentářích.

Kvanta odpadků

V Turecku je jich v porovnání s Amerikou minimum a v Praze nejsou žádné. Když jsme přistáli na letišti v Chicagu a já uviděla koše přeplné papírovými kelímky, plastovými talíři, příbory, miliardou ubrousků, naskočila mi husí kůže. Později, to už v Upstate New York, jsem si v jedné restauraci postěžovala rodině, že co se týká ekologie, je to snad ještě horší, než když jsem odjížděla – v té restauraci byly plastové vidličky, nože a lžičky zabalené každý kus ještě v samostatném plastovém obalu. Doslova jsem řekla, že moje environmentálně uvědomělá duše pláče. Proč?! Nikdo to nepochopil. Nevím, jestli to tak bylo i loni nebo se mi posunula perspektiva. Každopádně je to jedna z věcí, které by mě trápily, pokud bych měla Benjamína vychovávat v USA. Asi ještě horší je, že nikdo prakticky nic netřídí, takže když si naloží sendvič a brambůrky na čtyři papírové talířky, aby chipsy na kancelářském stole nepromastily důležité papíry, hodí se to pak do směsného odpadu.

Lidé a rychlost

Lidé jsou pořád tak milí, jak bývali. Ve srovnání s Turky jsou taky vyšší, větší a samozřejmě barevnější. Ta pestrost, ta diverzita, ta jinakost! Ta pozitivita! A ten vzduch prodchnutý všeobjímající nadějí! Každý druhý vám řekne něco hezkého, máloco se obejde bez příjemné, třebaže krátké konverzace. Což je s podivem, protože třeba jakékoliv fronty tady ve srovnání s Tureckem odpravují doslova kosmickou rychlostí. Myslím, že Turci by se hodně divili, kolik se dá za deset minut nalít káv nebo zkasírovat zákazníků u pokladny. Nebo že se dá za sedm a půl minuty odcházet z prodejny s novým telefonním číslem! Překvapivě hodně lidí má ale taky v uších AirPody a "don’t care" - nezajímá je nic jiného než jejich svět.  

Jídlo a jeho kvalita

Je na nejlepší a nejhorší úrovni, co jsem zažila. Barová, restaurační a hlavně supermarketová scéna v New York City je to nejlepší na světě a má to nejzhýčkanější publikum. Myslím, že než jsem přijela do Turecka, nikdy jsem si neuvědomila, jak pohodlně jsem si žila, když jsem dávala do košíku pytlíky krájené a pytlík strouhané mrkve. V Turecku si ji musím i sama škrábat! V New Yorku, to pro mě byla novinka, prodávají dokonce už i cibuli na kolečka, krájený česnek na plátky, ale třeba taky krájené houby nebo půljablka. Na druhou stranu, stačilo vyjet pár desítek kilometrů za město a slušný obchod s potravinami a s jakž takž slušnou zeleninou, aby člověk pohledal. Většinu regálů obchodů jako Price Chopper nebo BJ’s tvoří mražené polotovary na pár otočení do mikrovlnky, hotovky, prázdné kalorie zářivých barev a light výrobky (jak jsem mohla zapomenout na existenci light másla?!). Kde místní lidé nakupují a z čeho a jak vaří, když už tedy výjimečně vaří, to by mě opravdu zajímalo. Většina jídel z restaurací mimo NYC mi přišla přesolená, přeslazená a umělá až běda. Žádné rajče mi nechutnalo tak jak mi chutná to nejhorší mimosezónní v Turecku. Ano, co se etnické pestrosti týká, ohromný výběr restaurací v Ankaře sice chybí, na druhou stranu, třeba dobré sushi se tady sehnat dá. Rozdíl není takový a cena je třetinová. Hipsterské kavárny jsou dneska stejné v Brooklynu, v Praze - Karlíně i v Çankaye. Co mi ale přišlo zajímavé, že nikde jinde mimo USA jsem zatím neviděla tolik míst, která jsou veganská, a to včetně prodejen burgerů. Vegetariánském a veganskému průmyslu už jdou na ruku i řetězce jako Dunkin' Donuts, kde si minimálně v NYC koupíte veganský sendvič "Beyond Meat". Obsahuje prosím pěkně mimořádně realistickou náhražku párku, ale – samozřejmě to není párek.
Mimochodem, ke kvalitě jídla ještě jedna zajímavost: když jsme letěli s leteckou společností Lufthansa z Mnichova do Ameriky, dostali jsme k snídani bagetu, máslo, marmeládu, šunku, francouzský sýr, jogurt a zákusek. Na cestě zpátky to bylo krájené ovoce v plastové krabičce plné přeslazeného sirupu a studený borůvkový muffin, což německý stevard sakrasticky komentoval, že servíruje "americké chuťovky nad lahodnou Evropou". Jo a taky si nepamatuju, že bych v Praze nebo v Ankaře na veřejnosti byla byť jen na jednom "Gender Neutral Bathroom". V Americe jsem "bezpohlavní WC" vyzkoušela hned tři. Byly tam jako obvykle dveře, co vám zakrývají jen prostor někde od prsou do půlky stehen a v toaletní míse na jednoho zákazníka vody jako pro celou tureckou rodinu.    

Ženy

Ty v New York City jsou v porovnání s Ankarou až ekobiovšechno. Zdálo se mi, že kromě zvýrazněného obočí se na Manhattanu málokterá maluje, vrcholem současné módy jsou evidentně džíny s vysokým pasem, černé nebo bílé triko, tenisky a sem tam nějaká, možná červená ledvinka plus extravagantní brýle. Na ulici svítí každý, kdo nemá žádné tetování, naše rodina tedy v tomto směru zářila na míle. A znovu, pár kilometrů za městem úplně jiný obraz. Ženám uberte kérek, přidejte padesát a víc kilo, trochu (víc) botoxu, který má momentálně reklamu i v televizi, neforemné haleny z Walmartu a taky na ležérnosti, která se dá velmi lehce splést s totální rezignací. Většina Turkyň by v USA myslím silně vybočovala a zhroutily by se, kdyby zjistily, že foukaná stojí ne 4 dolary, ale 40 a dalších deset se očekává, že přidáte jako spropitné.

Avokádo

Takové to akorát, chutné, co koupíte a hned můžete krájet a za tři minuty servírovat vynikající guacamole, protože není ještě nedozrálé ani už na vyhození, to se snad jinde než v USA nevyskytuje. A pochopitelně, v Ankaře nemáme nejen taková avokáda a Chipotle, ale bohužel ani žádnou mexickou restauraci. To mi chybí!

Flirtování (anebo osahávání?)

Je v Turecku na úrovni, za kterou se v USA chodí do vězení. V Americe, kdyby vám někdo řekl, že v té černé vypadáte "super sexy" nebo kdyby vás kadeřník od umyvadla k zrcadlu nenápadně vedl za rameno, a přitom mu ruka mírně sjela mezi lopatky, za hodinu už by v tom podniku stoprocentně nepracoval. Anebo kdyby vás na rozloučenou před dlouhou cestou do Ameriky ještě přátelsky líbnul do vlasů! Málem jsem se hurónsky rozesmála, když mě pár hodin poté na chicagském letišti bezpečnostní pracovnice instruovala, jak silně mi za pár minut bude projíždět rukama prostor mezi ňadry a jak se pouze "první článek ukazováčku dostane za lem mých džínů, ne víc". Celá instruktáž trvala déle než pak samotná bezpečností prohlídka, kterou jsem si k překvapení zúčastněných nepřála v soukromém koutku, ale normálně v provozu mezi dalšími cestujícími. Mělo to celé takovou poetickou dohru, když jsem pak v letadle otevřela román Stíny v ráji a narazila na tuto pasáž: