Turecká pohotovost a nemocnice na vlastní kůži

Jak jsem si tady minule pochvalovala naše pohodové léto, na konci července se všechno otočilo. Benjamín si rozseknul ret od zubů až pod nos. Zcela nečekaně tak za sebou máme první zkušenost s tureckou pohotovostí a pobytem v nemocnici. Napsala jsem o ní článek pro Deník N, ale pro velký zájem ho tady na blogu odemykám i pro vás všechny, kdo (zatím) nemáte předplatné.

Byla to chvíle, které se každý rodič děsí. Vycházíme z restaurace, načež se můj malý syn vytrhne z ruky a sprintuje rovnou do silnice. Otec ho ve snaze ochránit na poslední chvíli strhne na správnou stranu. Bohužel tak nešťastně, že syn padá na hranu polorozbitého tureckého chodníku. Řev, krev, rozříznutý horní ret až k nosu připomínající obrovitánský rozštěp a samozřejmě panika. 

Záchranka má v Turecku stejné číslo jako v Česku – 112, ale nevidíme název ulice, na které se stojíme, turecky neumíme víc o moc víc než "merhaba" a objednat si čaj, navíc s angličtinou je to v Ankaře všelijaké. Zato jsme pět kroků od vlastního auta a osm minut jízdy od nemocnice. Manžel má za sebou nejnáročnější výcvik v řízení motorových vozidel a život dítěte není v bezprostředním ohrožení. Bleskově naskakujeme do auta. Já tisknu synovi na ránu čistou plenu a konejším ho. Než poberu, co se stalo, zastavujeme před pohotovostí soukromé nemocnice Acibadem. Angličtina přijímacího personálu je základoškolská, ale v kritické chvíli to stačí. Omdlel? – Ne. Zvracel? – Ne. Na první pohled není jasné, kdo je lékař a kdo zdravotní bratr, ale trojice mužů funguje sehraně. Je neděle večer, za deset minut má syn ránu staženou a dohodnutý termín na šití na brzké ráno. Nesmí jíst, pít, a my si můžeme vybrat. Chceme zůstat v nemocnici, nebo jít domů? Vybíráme domov. Spát dneska stejně nebudeme, ať tam nebo onde, ale doma nám bude příjemněji. 

Péče za málo českých peněz 

První, co mě napadne, když ráno vkročím do nemocnice a vidím designovou recepci, jestli jsme se nespletli. Z Česka znám nemocnice jako místa, kam když z jakéhokoliv důvodu přijduy, vždycky mám pocit, že kvůli prostředí musím dopadnout jako ten fíkus, co se obvykle krčí někde v rohu. Že tam prostě postupně zchátrám a zemřu, špičkovým lékařům navzdory. Vím, že srovnávám nesrovnatelné, státní zdravotní péči versus soukromou. Zároveň mě však zaskočí uvědomění, jak velký vliv na mé emoce a strachy mají prostory, do kterých si přicházím pro zdraví. Nebudu lhát, že vůči turecké péči přicházím s jistými předsudky. Očekávám nic a zároveň cokoliv, ale rozhodně ne prostředí připomínající čtyřhvězdičkový hotel, usmívající se personál v tmavomodrobílých uniformách a lékařku, která má v čekárně koberec, poslední vydání Vogue a na dveřích místo cedulky "pořadí pacientů určuje lékař!" displej s fotografií, jménem a slovy "vítejte".

V čekárně jsme čtyři, naše tříčlenná rodina a jeden další pacient. Čekáme patnáct minut, než se vyřídí papírové formality, dorazí překladatelka a žena, která nás informuje, že naše americké zdravotní pojištění zřejmě pokryje všechny výdaje včetně včerejší návštěvy pohotovosti. Uleví se mi, ačkoliv tuším, že i kdybychom měli všechno zaplatit, neskončíme kvůli tomu jako bezdomovci. Ze zkušenosti s návštěvou jiné soukromé nemocnice vím, že magnetická rezonance páteře přišla na necelé čtyři tisíce českých korun. Jakmile odkýváme formality, chiruržka si bere do péče syna. Ačkoliv profesionální, přesto nezapře tureckou náklonnost k dětem. Hladí ho po tvářičce, zatímco nám slušnou angličtinou oznamuje, že zákrok bude maximálně na dvacet minut a žádá sestru, aby nás zavedla na pokoj. 

Nemocnice alá wellness hotel 

Můj dvouletý chlapeček dostane vlastní místnost, kde má televizi, prostornou koupelnu s kosmetikou a rozkládací gauč pro návštěvy. Je naprosto samozřejmé, že já i manžel jsme s ním v pokoji celou dobu. Známe jménem všechny, kdo ho ošetřují, tedy berou mu krev, připravují anestezii; podáme si ruce s oběma sestřičkami, které mě vyzvou, abych si za ním lehla do postele, co teď převezou o dvě patra níž na operační sál. Hladím ho po hlavičce až do chvíle, než mu anesteziolog píchne injekci, on usne a my, před synem hrdinové, máme slzy v očích. Na sále s ním být nemůžeme, ale sestřička mě jemně vezme za ruku a řekne mi, že mi zavolá na pokoj hned jakmile bude po zákroku. Nakonec to netrvá ani dvacet minut a sjíždím z pokoje zpátky, abych si s probuzeným synem znovu lehla do pojízdné postele. Na pokoj za námi přichází lékařka s předkladatelkou a dalším personálem. Vysvětluje, že všechno je v pořádku, rána má jedenáct stehů, ale bude se dobře hojit a k večeru můžeme odejít. Máme nějaké otázky? Je profesionální a lidská zároveň. Nemám z ní pocit, že když se vyptávám, vlastně jí zdržuju. Vůbec je uklidňující sledovat důstojný personál, který člověku každým gestem dává najevo, že má čas a je tady pro nás, nikoliv že už měl být u pěti dalších pacientů.

Dvě hodiny poté nakráčí do pokoje číšník a přinese chlapečkovi první jídlo – kuřecí vývar. A pak, když vidí, jak mu chutná, dodá další pochutiny: jogurt, puding, zavařené broskve nakrájené na minikousíčky, aby nemusel moc žvýkat a tím namáhat čerstvě sešitou ránu. My občerstvení v ceně nemáme, ale z jídelního lístku na pokoji si lze objednat cokoliv – včetně vaječné snídaně v pět odpoledne. Přemýšlím, kolik Turků si asi může dovolit péči v nemocnici jako je tato. Ve státní dostávají ošetření v rámci svého zdravotního pojištění. Soukromé nemocnice navštěvují často lidé, kteří si ke klasickému zdravotnímu připlácejí ještě pojištění privátní, takže je péče nevychází tak draho. Ovšem jak to vypadá v tureckých státních nemocnicích, to si neumím představit. Jako novinářku by mě to zajímalo, nebudu se tvářit, že ne. Jako matka upřímně doufám, že bez této zkušenosti se na naší turecké misi obejdeme.