Vyhrajte knížku "TLUSTÁ TAK AKORÁT" Michaly Jendruchové

S Míšou jsme se kdysi potkávaly na stránkách časopisů, pro které jsme psaly. Občas jsme si vyměnily vzkaz nebo nějaký tip, ale nikdy jsme se neviděly osobně. Až vloni. Oběma nám vyšly knížky, a tak byl nejvyšší čas setkat se, předat si dojmy týkající se psaní, taky co funguje a nefunguje ohledně propagace a zkrátka podpořit jedna druhou.

Míša mi na to setkání přinesla neskutečně lahodné sušenky, protože velmi ráda peče. Dorazila jsem do kavárny úplně hladová, tudíž jsem za ně byla vděčná. Na jednu stranu se to hezky propojilo s pečící linkou knížky, kterou Míša vydala – Tlustá tak akorát, na druhou jsem moc nevěděla, jestli si můžu dovolit před Míšou jíst, případně jak moc a taky jako moc před ní mluvit či nemluvit o jídle. Míša má totiž za sebou roky boje s mentální anorexií a říká, že tahle nemoc se člověka nikdy tak úplně nepustí. Jenže zároveň nemá problém jít s kůži na trh, otevřeně mluvit o tom, co prožila. A tak vznikl tento rozhovor, tak trochu záznam řečí, co jsme spolu vedly v kavárně Pražírna.

*Dočtěte až na konec, kde se dozvíte, jak vyhrát knížku.  

Upřímně, sníst si tvoji sušenku nebo si objednat jídlo mi při našem setkání nepřijde moc empatické. A tak mě napadá: co bys řekla, že je nejhorší chování vůči člověku, který má zkušenost se stejnou nemocí jako ty? 

Ty obavy jsou vtipné, ale chápu je. Ovšem taky bys měla dodat, že je půl třetí odpoledne a ty jsi ještě ani neobědvala. Já přišla na kafe po dobrém obědě. Vůbec to od tebe není necitlivé, objednat si jídlo ani ho přede mnou jíst. Jednak já už různé nuance, které mnohé nemocné trápí, nevnímám, protože jsem se s nimi srovnala. A i kdyby, tak lidi s anorexií se rádi kochají jídlem. Ačkoliv pravda asi ne všichni. V určité fázi nemoci se lidé, kteří jedí, nemocným zdají nechutní. Každopádně tohle už naštěstí vůbec nemusím řešit. Ale vím, kam míříš. Takže to nejhorší, co lidé nevědomky říkají ... no, třeba věty ohledně vzhledu a váhy by radši měly být tabu. Věty jako: Tys přibrala, ty ses spravila. Nebo: Nikdy bych neřekl, že jsi byla nemocná. Případně věta: Tobě to sluší. Ano, i tak nevinná věta nemocnému podkopává nohy, protože on si ji v hlavě převrátí na: Aha, sluší mi to, to znamená, že jsem strašně přibral.

Souviselo nějak s tvou nemocí, že sis jako propojující téma nové knihy vybrala pečení? 

Vůbec ne. Ráda bych zdůraznila, že Tlustá tak akorát vůbec nemá co do činění s tématem anorexie. Čtenáře můžu uklidnit, je to laskavý, veselý a humorný román o tom, jak se naučit mít se ráda i se svými nedostatky. Třeba i sladkou odměnou. 

Tlustá tak akorát je tvoje třetí dílo. První kniha je naopak ryze autobiografická právě o vyrovnávání se s anorexií. Přemýšlela jsi hodně, co do ní dát a co už ne, kde je hranice toho, co říct chceš a můžeš? 

Vzhledem k tomu, že se zveřejnění mého příběhu dotýká i mých blízkých, nejdříve jsem se jich dovolila, zda vůbec můžu… Dávala jsem jim ji číst. Při psaní jsem si povídala s mnoha přáteli, kteří to se mnou tehdy prožívali, zajímal mě jejich pohled na situace, které jsem zmiňovala. Bylo to zajímavé, protože okolí často vnímalo situaci jinak než já, což je u této nemoci běžné. To vše jsem do knihy zasadila a samozřejmě se svolením těch, kteří byli ochotni se k tomu vyjádřit.

Často opakuješ, že ses první knihou z nemoci vlastně "vypsala". To vážně jde? 

Řeknu to takhle. Když jsem psala knížku "Už je to za mnou aneb osobní zpověď (bývalé?) anorektičky", cítila jsem v sobě ohromný přetlak, který prostě musel ven. Psaní se mi stalo jakousi první terapií. Všechno to šlo ze mě ven. Tři měsíce jsem psala a psala a psala. Ani jsem pomalu nebyla schopná spát, protože jsem to všechno ze sebe potřebovala dostat. 

S anorexií jsi bojovala od třinácti let, teď je ti čtyřicet. Dá se říct, že jsi tu nemoc překonala úplně?

To ne. Před lety jsem se silou vůle vyhrabala hrobníkovi z lopaty, začala jsem pátrat po příčinách a mnoho příčin jsem odhalila. To pro mě bylo zásadní. Díky tomu jsem prozřela, co se se mnou celý život dělo a děje, díky tomu jsem si odpustila, protože jsem pochopila, že já nejsem viník, že já za tu nemoc nemůžu. A díky tomu všemu jsem se s nemocí smířila. Vím, na čem potřebuji pracovat a přirovnala bych to k jakési zorané půdě, z níž vyhazuji plevel. Té plevele je tam ještě strašně moc, ale já věřím, že se mi ji jednou podaří vyházet. 

Když ty nejsi viník, kdo je? 

Nelze ukázat na jednoho konkrétního "viníka". Tato nemoc je multifaktoriální. To znamená, že to není jako chřipka, kdy na tebe někdo prskne bacil a ty onemocníš. Příčin je mnoho, proto je důležitá psychoterapie, která je pomáhá odhalit. Alespoň pro mě to bylo zásadní. Mezi hlavní příčiny patří genetické předpoklady, povaha, prostředí, v němž se člověk pohybuje, výchova, vztah sama k sobě, vztahy v rodině, vliv okolí, dědičnost… Zkrátka je toho hodně a takový mix to byl i u mě.  

Je jednodušší bojovat s anorexií, když je člověk starší, když už má víc zkušeností, nadhled na spoustou věcí? 

Pro mě osobně to jednodušší je, protože člověk už má něco za sebou a mnoho věcí, které ho trápí v pubertě, v dospělosti neřeší. Pravda, zase řeší jiné věci, ale já jsem se až po třicítce dostala ke špičkové terapeutce, díky které jsem KONEČNĚ porozuměla, co se se mnou děje, co se to tam uvnitř odehrává. Proto dnes, když je mi ouvej, můžu na vše nahlížet s nadhledem a lépe jít proti těžkostem.

Čím to je, že řadu lidí nemoc zlomí, ale tebe nakonec nezlomila? 

Tohle si netroufám hodnotit. Však i mě zlomila. A ne jednou. Byla doba, kdy jsem skutečně cítila, že mě válcuje a blíží se konec. Ale chuť žít byla tak silná, že jsem tenkrát sebrala veškeré síly a zabojovala. Ale i dnes se mi stává, že třeba v důsledku nemoci bez vlastního přičinění zhubnu. 

Jak se to stane? Že se třeba zapomeneš najíst? 

Právě že to není tím, že bych přestala jíst. Na to si vždycky najdu čas a ani při nemoci neubírám jídla. Jím stále stejně, jak jsem zvyklá. Ale tělo nemá asi zásoby a nemoc je sama o sobě zátěž. Stačí obyčejný zánět třeba v noze – zánět šlach, a já cítím, že hubnu, jsem strhaná, hodně mě to vyčerpává. Myslím si, že tohle je následek anorexie. A pak je strašně těžké znovu se nastartovat nahoru. Byť to mám v hlavě srovnané, ta potvora je tak silná, že člověka dokáže převálcovat. 

Co ti anorexie vzala? 

Kus života. Dvě třetiny mého života se mi snaží řídit, diktovat a přikazovat. Miluju jídlo a co si dovolím, to si užívám. Ale stále v hlavě svítí jakási kontrolka, která mě nepustí úplně svobodně žít, pustit z hlavy dohled. Tohle mám nejen v jídle, ale tak nějak v celém bytí. Přestože lidé říkají, že vypadám šťastně, usmívám se, tak já vnímám hranice, které mě nepustí, abych si uvolněně užívala života. 

Je něco, co ti dala?

Určitě. Když se ohlédnu zpátky, bez ní bych asi nikdy nezačala psát. Nikdy by mi nepřišly dopisy od lidí, že jim moje zpověď pomohla. To pak zažívám pocit štěstí. 

Proč vlastně byla první knížka autobiografická a teď píšeš beletrii? 

V první knížce jsem se se svým osudem vyrovnala a díky tomu se nyní můžu zaměřit na jiná témata. Pravda, nenapadlo by mě, že někdy budu psát beletrii, že dokážu fabulovat. Ale pak to nějak přišlo, a najednou tady byl příběh. Dokonce u poslední knížky se mi jednou stalo, že jsem šla po ulici a říkala si, jak se těším, až se dozvím, co ti moji hrdinové zase prožívají. A pak jsem si uvědomila, že si to nejdřív musím sama vymyslet. 

Mimochodem, jednoduše řečeno, není anorexie primárně o tom, že na sebe člověk není hodný? 

Ano, to je zásadní. Člověk se vlastně trestá. Je to jakási forma sebedestrukce. Přitom ji člověk vůbec nechce. O to je tato nemoc zákeřnější.

Už to mimochodem umíš? Být na sebe hodná? V ženských časopisech, kam jsme společně psávaly, doporučují většinou stoupnout si před zrcadlo a říct si, jak jsi úžasná. Já přitom neznám nikoho, kdo by to reálně dělal nebo mu to dokonce fungovalo. 

O tom stoupnout si před zrcadlo, to jsi mě rozesmála! Jasně, všichni to doporučují. Já u toho kdysi před zrcadlem dostala záchvat smíchu. Já se spíš zahaluju, než abych se ukazovala. Ale hodná jsem na sebe asi tehdy, když jsem s přáteli a učím se od nich žít uvolněněji. Udělat něco neplánovaně, ale hlavně ODPOČÍVAT. To ti totiž tahle nemoc nedovolí. A každý večer se mám ráda tím, že si do postele nanosím dobroty a mlsám. Vím, že to není zdravé, není to vhodné, ale je to můj rituál, který prostě miluju a v tu chvíli se mám fakt ráda. 

Míšo, co ti dělá radost? 

Momentálně psaní. Když se ponořím do příběhu a píšu, ocitám se jako v jiné dimenzi. Odchází stres, bolest, je to hrozně zajímavý pocit. Pak mě taky dělá šťastnou úsměv, přátelské gesto, vůně jara, setkání s milými lidmi… Když můžu já učinit někoho šťastného, když mám komu dát dárek, když můžu být někomu nápomocna. Pocit štěstí mám, když se ke mně přijde schoulit moje kočka… Šťastná jsem, když mi vyjde knížka, když někoho potěší můj článek…Je toho moře, jen si to člověk musí pravidelně připomínat, protože to bere velmi automaticky. 

!!!Vyhrajte 2 výtisky knihy Tlustá tak akorát!!!

Posledních pár dnů mi pořád chodí otázky na tip na letní čtení. Oddechovku k vodě, která má šťastný konec, zároveň není bezduchá, ale je milá, střídmá, povzbudivá. Tak co zkusit tu z pera Míšy? Teď máte šanci vyhrát dva výtisky. A pro vás všechny, co už máte přečteno, na jaře se můžete těšit na pokračování. 

Jak na to? 

Stačí napsat do komentářů, jak se učíte (nebo jste se naučila) být na sebe hodná. Co pro to děláte, abyste se měla ráda? 

1.srpna vyberu dvě výherkyně, které získají knihu "Tlustá tak akorát" 

POZOR!

Do soutěže zařadím jen komentáře, které budou obsahovat celé jméno, příjmení a e-mail autorky, abych se vám mohla ozvat zpátky. 

UPDATE 3.8.2019

Já i Míša moc děkujeme za komentáře. Přiznávám, že jsem měla co dělat, abych vybrala vítěze, a tak jsem nakonc poprosila o spolupráci Míšu. A ta vybrala tyto výherkyně: 

Martina Pavlíková

Bjanka Bajnac 

GRATULUJEME! :)