Okamžik radosti: Zjistit, že před obrazovkou nejí jen moje dítě
Případně situace, kdy se v restauraci stravujeme my s B., a rádi bychom snědli jídlo jakž takž teplé, a tak necháváme Benjamína ponořit se do dobrodružství postaviček na obrazovce.
Upřímně, nejsem na to hrdá, a kdykoliv slyším rodiče, kteří nedávají svým dětem žádnou obrazovku třeba až do šesti let - ačkoliv jim tak úplně nevěřím - sebezpytuju svědomí, co jsem to za matku. Slibuju si, že už to nikdy neudělám, abych si při následujícím jídle znovupřiznala, že pro mě je obrazovka záchranou. Pro Benjamínův růst nejspíš také. A v jistém smyslu i pro naše manželství.
Nedovedu si představit, kolik a jakého jídla by můj syn zkonzumoval nebýt YouTube, případně jak spořádaně bychom jako rodina mohli navštívit víceméně jakýkoliv podnik. Při sledování si do úst vloží víceméně cokoliv, požvýká, zasměje se, upozorní mě, že Krteček zalévá zahradu, dá si další sousto, řekne "mama, mama", ukáže na autobus, zopakuje zvuky, které vydávají zvířata v něm jedoucí a vezme si další kousek. Když ho zaujme obrazovka, pustí se do jídla už jen ze zvyku. Někdy jí sám, někdy ho krmím, někdy je to tak půl na půl. Každopádně je ale mnohem ochotnější ochutnat věci, které nezná, a když jíme my někde venku, je jeho obrazovka záchranou před brekem, rozházenými těstovinami, vylitým vínem a zkaženým večerem pro všechny návštěvníky restaurace.
Protože jsem dávno vzdala ten nemožný úkol ho přemlouváním nebo prostou vůlí udržet u talíře nebo v židličce, zaplaví mě neočekávaná vlna úlevy, když zjistím, že ani jiné mámy a otcové se nechovají podle toho, jaká předsevzetí si kdysi dali. Když jsme předevčírem ráno snídali v hotelu, Benjamín pochopitelně s Mašinkou Tomášem, ze šesti dětí u stolů kolem nás se na obrazovku dívaly čtyři. Přiznávám, pocítila jsem k těm rodičům nesmírné sympatie a projela mnou vlna úlevy: ne, tak nejsem ta nejhorší máma na světě. Dokonce jsme si s tureckou maminkou u vedlejšího stolu vyměnily povzbudivý úsměv.
Byli jsme teď na dovolené v Řecku a stejně jako vy jsem v hotelové restauraci zjistila, že je opravdu docela dost rodičů, kteří k jídlu pouští dětem tablet. Až mě ten fenomén vyděsil, vidět to takhle hromadně je docela síla, všechny ty děti přežvykující cosi, u čehož asi ani nevnímají chuť a hypnotizující obrazovku. My máme jednoho jedlíka a druhého nejedlíka, takže vím, jak je to někdy ubijejicí snažit se do nich něco dostat a vůbec tedy nesoudím. Ale treba tohle je asi dobré si přečíst: https://www.rodicevitani.cz/co-si-mysli/jan-krsnak-chcete-u-sveho-ditete-vypestovat-zavislost-na-pocitaci-nebo-mobilu-poradim-vam-jak/
OdpovědětVymazatHanko, děkuju za komentář. Třeba dnešek byl u nás úplně bez písniček. Věřím, že to hodně záleží taky na prostředí, situaci, na tom, jak se rodiče cítí ve společnosti druhých - nechtějí je rušit atd. Benjamín už z hodně věcí, které se mi zdály nepříjemné, vyrostl, takže věřím, že i tohle je otázka času a trpělivosti a taky nelámat to přes koleno. Odkazy jako na článek, který posíláte, jsou pro mě zajímavé, ale zase je to bohužel ve stylu "jak by se to mělo". Všechno je pravda, dává to smysl, nemám proti tomu vůbec nic až na to, že pán nad rámec "zkuste to vysvětlit" nenabízí žádné řešení nebo svoji zkušenost. Mohu se prosím zeptat, jak to třeba s nejedlíkem děláte vy? Nebo v restauraci, pokud nemáte dítě, které si třeba hodinku v klidu prohlíží knížku - což já tedy nemám? Poslední dobou mám mnohem víc než odborníky radši realitu, takové to vědomí, že v tom nejsem sama a pár tipů, co můžu zkusit, co se třeba osvědčilo druhým. Odborníky chápu, vážím si jich a nikdy nepřestanu, ale někdy mi přijde, že jsou s ideály tak hrozně daleko od reality, že se po přečtení jejich komentářů cítím jako nejhorší matka na zemi. :) Děkuju!
VymazatMáte samozřejmě úplnou pravdu v tom, že z mnoha věcí dítě postupně vyroste (doufám, že tablety a telefony u jídla opravdu skončí nejpozději se školkovým věkem, i když v hotelu tedy stolovaly s pohádkami i starší děti...). Náš nejedlík je aktuálně pětiletý. Z jídla nikdy moc nadšený nebyl, sní toho méně než jeho tříletý bráška a ještě mu to trvá dvakrát déle. Mladší syn je naopak labužník, sám si o jídlo říká, přesně ví, co by si dal a je radost ho při jídle sledovat. Zkrátka asi záleží hlavně na podstatě a založení konkrétního dítěte a nezbývá než doufat, že se to postupně zlepší. U nás nepomáhá ani nátlak, ani ultimáta, ani odměny, snad jen opravdový hlad, což samozřejmě také není ideální. Tablet, telefon ani televizi tedy nezkoušíme (rozhodla jsem se tak už dávno bez ohledu na články odborníků, na ten, který jsem vám sem vkládala, jsem narazila teprve před pár týdny). A restaurace jsou kapitola sama o sobě, tam se nechce jíst ani tomu našemu tříletému gurmánovi - prostě v takovém prostředí je zajímavé všechno, jen ne to, co mají na talíři - a nedejbože, když je tam dětský koutek! Prostě jídlo u dětí, to je velké téma a každá maminka si musí najít svůj ideální přístup. Slyšela jsem, že nejlépe umí stolovat francouzské děti, tak by mě zajímalo, co dělají ty francouské mámy jinak než my :-)
VymazatMila Jano, ja k tomu muzu rici, jenom jako babicka, moje deti vyrustali v dobe, kdy jeste mobily nebyly, takze jsem ten problem neznala, ale moje vnucka ano. Ja s ni vzdycky udelam takovy deal. Nejdriv snist nebo alespon pulku, prinejlepsim vsechno :-)) a to u stolu a pak pohadka. Tesi se na to a vetsinou to klapne. Ale jsou ji uz 4 roky, takze to neni s Benikem srovnatelne. Ale take jsou dny, kdy sedi nadsena na gauci a veceri u vecernicku. Ja z toho takovou vedu nedelam, ale babicky mohou deti rozmazlovat :-)).
OdpovědětVymazatDagmar - pozdravuji
Dagmar, to o rozmazlovacích babičkách říká i moje maminka. :) Jinak ten deal znám, i když my jsme zatím u dvou až pěti lžiček, deset je maximum, pak pohádka, tak mi to nepřišlo ani hodné zmiňování. :)) Ale postupně se to zlepšuje. Beník je od tohoto týdne bez plín, jsem nejhrdější máma a věřím, že jídlo bude následovat. :) Zdravím vás!
VymazatChápu ten okamžik radosti. Mně se zas ulevilo, když mi jedna známá řekla, že se ani nepokoušela kojit. Já zas kojím dlouho. Teď už tandemově mladší i starší dítě, což zas taky někdo odsuzuje. Hrozně mě uklidní, když se to pnutí o matku roku trochu rozvolní. Musíme držet při sobě:).
OdpovědětVymazatJak podpořit jedlíka? Zkusím napsat pár tipů: Hodně mi v tom procesu pomohlo právě kojení, ale základní princip je, že hlad je nejlepší kuchař. Nemám v lednici (nebo na dostupném místě) nic, co by mi vyloženě vadilo, že jí a pak se zkouším moc nedívat a nekecat mu do toho, co si dává (třeba celý týden k snídani arašídové máslo s kyselou okurkou:) ). Někdy jí normálně a někdy ne, ale říkám si, že hlady snad neumře.
Taky je dobrý, když jíme my. V klidu...to je samozřejmě tisickrát jednodušší napsat než udělat, ale vím, že v takovém případě se nají.
Jídlo nijak nekomentovat. Nepřemlouvat. Místo: tobě nechutná okurka zkusit říct. Tu okurku teď nechceš/teď nemáš chuť?
Na dostupném místě má svačinu - většinou oříšky nebo nakrájené ovoce nebo zeleninu.
Pokud se rozhodnu zatrhnout telefon (taky jsme to měli jako berličku k jedné činnosti, ale už jsem to moc nedávala), tak se připravit na scénu a tu ustát. A pak se možná připravit na další scény, dokud nepochopí, že je konec.
Být připravena se poučit/změnit a nebo naopak vědět, že v té restauraci být chci a chci mu mobil dát. Zhodnotit priority a důsledky, který nikdo kolem mě neví.
Vysadit si ho na linku při vaření, nechat ho ochutnávat.
Celkově je jídlo asi téma, které se nestane samo, ale vyžaduje hodně práce. Hodně času jsem strávila přemýšlením, vymýšlením, chápaním potřeb rodiny a svých okolo jídla a jeho přípravy.
Hodně štěstí:)
Eva
Stejně je to divný trend, jak nám všichni za mateřství vystavují vysvědčení, přitom žádný z těch odborníků neprobděl s našimi dětmi tolik nocí a nechoval je hodiny a hodiny, třeba když jim rostly zuby.
OdpovědětVymazatJá bych taky mohla (kdybych teda měla čas) sepisovat články o tom, jak ta věda jde dneska k šípku, že vědci nedělají své studie pečlivě a že tím vlastně kazí lidské poznání atd.
Eva