Jak na něho mluvíte?

Byla nejčastější otázka, kterou jsem dostávala uplynulý měsíc v Česku. Hned po téhle: "Už mluví?" Odpověď: Nemluví. Respektive mluví pořád a mluví rád, ale opravdových slov je z té hatmatilky asi tak deset. Možná patnáct, když hodně přimhouřím ... obě uši a když počítám "brďu" za traktor, "wawa" za vodu a "hawaiu" za "jak se máš".

"Áaa, není to nějak málo?" četla jsem v očích lidí nevyslovenou (někdy však i vyřčenou) otázku. Je to málo, když uvážím, že jsou mu dva roky a pět měsíců. Kdybych žila pouze v Česku, kde se rádi pasujeme do tabulek a srovnáváme, polekala bych se a už hledala na internetu, jestli to není divné a co s tím mám dělat. Jenže protože většinu roku trávím v komunitě diplomatických rodin, v nichž některé děti musí zvládnout i čtyři jazyky a začaly mluvit třeba až v pěti letech, nepanikařím. Nechávám sobě klid (aspoň v něčem!) a Benjamínovi čas. Přivedlo mě to ale k tomu napsat, jak to máme doma s jazyky.

Od momentu, kdy jsem otěhotněla, jsem věděla, že na Benjamína budu mluvit česky. Jednak jsem nehodlala popřít své kořeny a nechtěla jsem se zbavit možnosti být pro něj dobrým mluvním vzorem, protože, po pravdě, jenom mateřský jazyk je ten, který ovládám dokonale. Nedokázala jsem si představit, že bych na něj mluvila jazykem, který jsem se pořádně naučila až ve třiceti, dodnes v něm chybuju, zním nepřirozeně a občas přemýšlím, jak správně napsat i tak obyčejné slovo jako třeba soused. Co bych ho naučila? Špatnou výslovnost, mizernou gramatiku a chybný spelling? A proč bych mu dobrovolně odpírala možnost žertovat s babičkou a dědou, dívat se na S čerty nejsou žerty v originály (s titulky to není ono u žádného skvělého českého filmu) a číst knížky v českém jazyce? Kdybych se rozhodla mluvit na Benjamína pouze anglicky, vzala bych mu kus čehosi, co si zaslouží mít. A tak to máme od začátku rozdělené: já mluvím česky, B. anglicky. Loni v září se pak k jazykům přidala ještě turečtina, kterou slyší všude okolo a kterou s ním mluví naše chůva a pomocnice v domácnosti Sevgi. Nechci po ní, aby mluvila anglicky, protože jí samotné je ten jazyk cizí a ovládá asi dvě stě slov.
<span">

Všichni mi říkali, že aby se Benjamín rozmluvil oběma jazyky, mluvit doma já česky a B. anglicky stačí, že jazykový vývoj dítěte probíhá přirozeně a ono postupně nasaje obojí. Což je možná pravda, nic to ale nemění na tom, že dvoujazyčnost umí dát člověku docela zabrat a zažije u ní nejedno zklamání. Většina z nich mě čeká, ale jedno jsem si odžila zrovna minulý týden, kdy jsem se po měsíci v Česku zeptala Benjamína: "Potřebuješ na záchod?" A odpověď byla: "No, mom."

Přemýšlela jsem, které situace jsou pro mě v souvislosti s jazykem zatím nejnáročnější. A přišla jsem na tyto tři:

Strategie jeden člověk - jeden jazyk funguje dobře, když jsme s Benjamínem sami. Horší to je, když chceme trávit čas i s B. Ten česky nerozumí, cítí se odstrčený a aktivita ho nebaví; mnohem radši si lehne na gauč s telefonem. Protože Benjamín ještě nemluví, tudíž nemáme společný jazykový kód celá rodina, a to je problém. Docházím tím pádem do takových extrémů, že setrvávám v češtině, ale všechno poctivě překládám – "dej si ještě jednu lžičku, krupičku máš přece rád" – z čehož na konci dne padám na pusu.

Prakticky stejné chování opakuju i s tchánem a tchyní, pro které je Benjamín jejich první vnouče. Kdykoliv jsem s nimi v kontaktu, mluvím s Benjamínem česky a jim překládám. Přiznávám, že už jsem upustila a nadále upouštím od toho překládat úplně všechny "nelez tam, nedělej to, pojď sem, prosím, řekni ahoj babičce", protože už na to nemám energii. Ale přijde mi nezdvořilé povídat si s Benjamínem tak trochu "za jejich zády", takže překládám stále. Do podobné situace se dostávám i na hřišti, když mluvím s jinými maminkami a jejich dětmi a nezdá se mi vhodné, abych s Benjamínem používala jakýsi "spiklenecký jazyk", kterému rozumíme jen my dva a který zní většině cizích uší jako ruština. Totéž dělám při setkání s B. kolegy, kdykoliv jdeme cokoliv vyřizovat na ambasádu nebo dostaneme pozvání na jakékoliv dětské setkání, kde je primárním jazykem angličtina.

Další situace vychází z toho, že za šest let s Američanem a v anglicky mluvícím prostředí jsem i já angličtinou nakažená. Aniž bych si uvědomila, kdy přesně nebo proč se to stalo, říkám naprosto samozřejmě "peekaboo" místo "kuk", "tickle tickle", místo "lechty lechty", co chvíli opakuju "what", do monologu se mi vloudí "anyway" nebo se Benjamína zcela samozřejmě ptám, kde má "drink". Snažím se dávat si na to pozor a tato slova ve svém slovníku nahrazovat českými. Jde to ztuha, ale říkám si, že musím. Protože od nikoho jiného než ode mě je můj syn neuslyší. A cizího má kolem sebe už teď víc než dost. Ačkoliv pořád je díky mně víc ponořený do českého jazyka a kultury, pomalu se blíží doba, kdy mě převálcuje přirozená přesila cizího. A co budu říkat potom?