Co číst v létě: Životopis Michelle Obamové

A protože ve všem dalším bych se pravděpodobně opakovala, využiju vašich skvělých reakcí na výpisky a místo recenze sem napíšu pár útržků, které se mnou nejvíc zarezonovaly.

O mamince, která mi tolik připomíná tu moji, a o otázce, kterou si taky často kladu: Lze být v životě vším? A čím to, že našim maminkám stačilo vybrat si životní roli jednu? 

"A mně teď bylo sedmadvacet a seděla jsem ve stejném bytě, kde jsem se kdysi na tyhle pořady dívala a jedla přitom to, co mi navařila trpělivá a nesobecká Marian Robinsonová. Dostala jsem toho strašně moc - vzdělání, zdravé sebevědomí a nepřebernou zásobárnu ambicí - a měla jsem dost rozumu na to, abych za to byla vděčná především mamince. To ona mě naučila číst, ještě než jsem šla do školy, ona mi pomáhala nahlas slabikovat, když jsem jí seděla stulená na klíně ... S velkou péčí nám vařila, nakládala nám na talíř brokolici a růžičkovou kapustu a trvala na tom, že je budeme jíst. Vždyť ona mi dokonce vlastnoručně ušila šaty na maturitní ples! Zkrátka a dobře se ochotně rozdávala a dávala nám všechno. Definovala se skrz naši rodinu. Už jsem byla dost stará na to, abych chápala, že čas, který věnovala mně a Craigovi, byl čas, který nevěnovala sama sobě."

...

"Teď ale to velké štěstí, které mě v životě potkalo, zpětně útočilo na moji psychiku. Byla jsem vychovávaná k tomu, abych si věřila a nenechala se omezovat, abych věřila, že můžu jít za jakýmkoliv cílem, po kterém zatoužím, a že ho můžu dosáhnout. A já toužila po všem. Proč by taky ne? Chtěla jsem se řítit životem na stejně rozjásané, emancipované vlně jako Mary Tyler Moorová, jenže zároveň jsem tíhla k té obětavé, zdánlivě nudné a normální dráze manželky a matky poskytující pevné zázemí. Chtěl jsem mít život pracovní i domácí, ale s příslibem toho, že budu žádný z nich jednou nezadusí ten druhý. Doufala jsem, že budu přesně jako moje maminka, a zároveň jsem chtěla být úplně jiná. Tyhle úvahy byly zvláštní a mátly mě. Můžu mít všechno?" 

O manželství a o tom, co v něm trápí i mě 

"Začínalo mi svítat, že bych nějakým způsobem mohla být šťastnější a že kvůli tomu Barack nutně nemusí odcházet z politiky a hledat si pravidelnou práci v nějaké nadaci. (Díky terapii jsem si uvědomila přinejmenším to, že takové očekávání je ryze nerealistické.) Najednou jsem vnímala, jak jsem v sobě přiživovala ty nejnegativnější představy, jak jsem se nejdřív zasekla u názoru, že je to všechno nefér, a pak jsem začala pečlivě, jako harvardská právnička, shromažďovat pro svoji hypotézu důkazy. A tak jsem teď zkusila nastolit novou hypotézu: možná můžu mít na pocit štěstí větší vliv, než jsem si zatím dovolovala. Tak například jsem Barackovi usilovně zazlívala, že dokáže do svého rozvrhu nacpat posilovnu, že mě vůbec nenapadlo přemýšlet, jak bych mohla pravidelně cvičit já. Tolik jsem se soužila přemýšlením, jestli to Barack stihne domů na večeři, nebo ne, že už jsem si nedovedla užít vůbec žádnou večeři, ať s ním, nebo bez něj." 

Tak trochu o mně, ačkoliv se pořád zdráhám to přiznat 

"Pod vnější slupkou pohodářky z kampusu jsem žila jako zakuklená manažerka, která je nenápadně, ale urputně zaměřená na úspěch a tvrdošíjně se snaží odškrtnout si každou splněnou úlohu. Seznam úkolů jsem nenosila jen v hlavě, brala jsem si ho všude s sebou. Hodnotila jsem dosažené cíle, analyzovala jsem důsledky svých činů, počítala vítězství. Kdykoliv se nabízela nějaká výzva, přijímala jsem ji. Kdykoliv jsem si něco dokázala, hned jsem si začala dokazovat něco dalšího. Takhle žijí holky, které se pořád dokola ptají samy sebe: Jsem dost dobrá? A ještě si na to neodpověděly."

O úspěchu a k zapamatování: 

"Neúspěch je nejdřív pocit, teprve pak se přetaví ve skutečný výseledek. A mně připadalo, že právě tohle se mi poradkyně snaží nasadit do hlavy: naznačovala mi, že neuspěju, dřív než jsem se vůbec uspět pokusila. Říkala mi vlastně, abych se nesnažila mířit moc vysoko, což byl přesný opak všeho, co mi odjakživa vštěpovali rodiče." 

O domovu:

"Jak moc jste k nějakému místu přirostli, zjistíte, teprve když se odstěhujete, když zakusíte, jaké to je nacházet se mimo svoje prostředí, když se z vás stane korková zátka plující cizím oceánem." 

O Americe z pohledu, o kterém se moc nemluví a kde Američané velmi neradi přiznávají, že "american dream " není pro všechny. Naštěstí byl pro Michelle. :) 

"Většina mých spolužáků sice měla černou pleť, ale jak se ukázalo, rozhodně to nezaručovalo, že máme stejné životní zkušenosti. Rodiče části z nich byli právníci nebo doktoři a podle všeho se navzájem znali přes afroamerický klub Jack and Jill. Jezdili lyžovat a cestovali do míst, kam se jezdilo s pasem. Mluvili o věcech, které pro mě byly cizí, jako jsou třeba letní stáže a tradičně černošské vysoké školy. Rodiče jednoho mého černošského spolužáka, tak trochu nerda, který byl vždycky na všechny strašně hodný, byli zakladatelé velké kosmetické firmy a bydleli v jednom z nejpřepychovějších mrakodrapů v centru. ... Nechci tím říct, že v naší škole byli všichni bohatí nebo mimořádně kultivovaní, protože tak to nebylo. Chodila tam spousta dětí ze čtvrtí podobných té naší, dětí, které se musely se životem prát mnohem víc než já. Během prvních měsíců v téhle škole jsem ale dostala možnost aspoň letmo zahlédnout něco, co pro mě předtím bylo neviditelné - mechanismus výsad a konexí, tu síť napůl skrytých žebříčků a lan, co nám visely nad hlavou, aby některé z nás, ale ne všechny - vytáhly do nebe." 

Knihu "Michelle Obamová: Můj příběh" vydalo nakladatelství Argo.
Foto: Instagram Nakladatelství Argo