Češka Martina zachraňuje život mužům s rakovinou prostaty

Češka Martina zachraňuje život mužům s rakovinou prostaty

Dneska bych vám ráda řekla o jedné výjimečné ženě. Potkala jsem ji na křtu knihy Velké ženy z malé země, ve které má právem svůj příběh. Takových žen jako Martina by měly být nejen plné knížky, ale taky plné časopisy. Jenže nejsou. A tak jsem si říkala, že by jich mohl být plný aspoň můj blog. A tak od času, když nějakou podobně fascinující potkám, představím vám ji. 

Martina je Češka, jaderná chemička, která spolu s kolegy z Centra pro výzkum rakoviny v Heidelbergu před několika lety vymyslela a vyvinula radioterapeutikum PSMA-617 proti rakovině prostaty. První pacienti – s metastázami v kostech celého těla – podstoupili terapii už pár dnů po úspěšných experimentech. Vyzkoušeli všechny dostupné možnosti léčby, ale rakovina se pořád nevzdávala. Pomohl jim až Martinou vyvinutý preparát.  

S Martinou jsem shodou okolností dělala rozhovor v den, kdy jsme se s Benjamínem pokoušeli zachránit ptáčka, který v letu naboural do našeho balkonu a zlomil si křídlo. Když jsem ho odchytla do krabice a odnesla k veterináři, měla jsem pocit jako bych změnila svět. A psala jsem Martině, že musí být skvělé dozvídat se každý den o lidech, které zachránil její preparát. "Je to skvělé! Moje práce mě neskutečně těší," potvrdila mi. Takže tady je rozhovor s Martinou Benešovou, českou ženou, která doopravdy mění svět.  

Když má někdo tak velké znalosti biologie a chemie, tak velký vhled do fungování organismů, napadá mě: jste věřící?  

Já osobně věřící nejsem. Ale také nejsem ateista. Můj budoucí manžel se přiklání k teorii, že jsem agnostik. Jsem téměř přesvědčená, že má úplnou pravdu. Věřím třeba na výskyt andělů, kteří si nepřejí nic víc, než být opět lidmi a cítit teplo, vítr ve tváři či lidský dotek. V tomto směru mě neskutečně ovlivnil film "Nebe nad Berlínem" z roku 1987, který, zdá se, zformoval mé vlastní představy o Bohu a vzniku vesmíru. Hodně mě také oslovily myšlenky z filmu "Kontakt" z roku 1997. 

Martino, dočkáme se někdy světa bez rakoviny, případně úplně bez nemocí?

Osobně jsem přesvědčená, že rakovina u lidí nikdy zcela nezmizí. Jedná se o nejčastěji se vyskytující genetické onemocnění, které může vzniknout v šedesáti různých orgánech těla a má přes 200 rozličných forem. Navíc je rakovinné onemocnění často specifické pro každého jednotlivce. Momentálně se optimistické předpovědi přiklánějí k tomu, že by rakovina jednoho dne mohla mít povahu chronického onemocnění, které bude možné dlouhodobě kontrolovat a držet na uzdě. Podobně jako se to děje třeba u cukrovky. Navíc rakovina doprovází lidstvo už odnepaměti. Vědci například objevili rakovinu dlouhých kostí (tzv. osteosarkom) u egyptských mumií starých přes 5000 let. A nejstarší dokument popisující rakovinu (tzv. Edwin Smith Papyrus) vznikl okolo roku 1600 př. n. l. a popisoval rakovinu prsu. 

Proč je tak těžké vymyslet na rakovinu účinný lék?

Protože ona se pořád vyvíjí. Oproti zdravým buňkám v lidském těle mají ty rakovinné mnoho výhod, například si dokáží samy vyprodukovat různé podpůrnélátky, které nejsou vlastní zdravým buňkám. Rakovinné buňky tak mohou růst rychleji než ty zdravé, a navíc stárnou pomaleji. Vyvíjejí si také vhodnější infrastrukturu pro přísun živin a konečně mají schopnost expanze z jedné oblasti těla do jiné. Toto onemocnění je tak velmi náročné odstranit, protože se dobře adaptuje v těle a stává se jeho součástí. Je tedy prakticky nemožné se ho zbavit, aniž by se poškodily i zdravé buňky. "Síla", která je potřeba k zahubení veškerých rakovinných buněk, často jednoduše překračuje limit toho, co dokáže lidské tělo snést. Navíc čísla mluví rovněž jasně: předpokládaný výskyt rakoviny je o 70% vyšší v následujících dvou dekádách, nárůst ze 14 milionů případů ročně v roce 2012 k 22 milionům případů v roce 2032. Mě osobně každopádně víc zneklidňují kardiovaskulární onemocnění (srdeční infarkt, mozková mrtvice, plicní embolie),které stále drží v úmrtnosti prvenství. 

Kdybyste měla laicky vysvětlit, proč je na světě rakovina, co byste řekla? 

Vznik nádorového onemocnění může způsobit pouze jediná "poškozená" buňka. Rakovina souvisí s naším tělem, vývojem, genetickými změnami, obrannými mechanismy a také s vnějšími vlivy. Pokud se zaměříme na ty vnější vlivy, například karcinogeny (prozatím takto definujeme přes 3000 různých látek) způsobují změny ve struktuře DNA, které mohou, ale rovněž nemusí vést ke vzniku rakoviny. Dalším faktorem je i věk, lidstvo žije stále déle. A konečně genetická predispozice taky hraje roli.

Jak vlastně pracujete? Já si vymyslím téma, zjišťuju k němu informace, jakmile jich mám dostatek, skládám z nich článek. Ale jak to funguje u vás? Sednete si a řeknete si: "Tak a teď zkusím vymyslet lék na to či ono?"

Dřív jsem se zabývala rakovinou prostaty, teď mám v hlavě utkvělou představu, že bych se ráda zaměřila na rakovinu prsu. S trochou nadsázky "abych to měla hezky do páru". Ale vážně. Oba typy rakoviny jsou si v určitých ohledech relativně podobné, což může být ku prospěchu. 

Jak tohle zaměření vypadá v praxi? Jakou práci obnáší váš den? 

Prakticky nepřetržitě čtu různé vědecké knihy a články. Základní znalosti, které se často opomíjejí, a také nové informace z výzkumu různých skupin, mohou být dobře aplikovatelné na můj výzkum. Konkrétnější představy pak diskutuju s kolegy specialisty, často z jiných oborů. Já jsem chemik, takže často konzultuju s doktory medicíny, s biology a také s fyziky. Momentálně se zabýváme hledáním vhodných markerů, které by se daly využít na cílenou terapii. To v praxi znamená, že s patology a biology analyzujeme různé rakovinné tkáně, vzorky od pacientů s různými typy rakoviny a snažíme se v nich najít struktury, které by se daly použít jako takzvaný terč – například antigen vyskytující se pouze na povrchu rakovinných buněk, a ne na povrchu buněk zdravých. 

Když je objevíte, co se děje pak?

Mapujeme, jak antigeny vypadají, z čeho se skládají a jaká jejich část by se dala využít. Na to konto vyvíjíme s kolegy radiofarmaka, malé chemické molekuly, které jsou strukturně podobné našim terčům a zapadají do nich jako klíč do zámku. Pomocí různých biologických experimentů zjišťujeme, jak dobře naše radiofarmakum reaguje na terče. Nato ho testujeme na zdravých i rakovinných buněčných strukturách a také na zvířatech. Hledáme to nejslibnější, které se nahromadí v rakovinných buňkách, a naopak se vyhne těm zdravým v jiných orgánech a tkáních. Jak už jsem říkala, na rakovinné buňky se musí s řádkou vervou, ale zase musíme dávat pozor, abychom příliš nezatížili tělo. Nejvíc času a úsilí pak zabere optimalizace těch, která vyhodnotíme jako nejslibnější. Měníme jejich struktury ve snaze získat ještě lepší výsledky. Pak nové kolečko testování a jako poslední krok je testování na pacientech. 

Hodně velkých vědeckých objevů nejen z farmacie byly vlastně náhody, sice vzešlé z několikaleté práce, ale často na úplně něčem jiném, než byl výsledek. Taky se vám to děje? 

Určitě. Vždycky opakuji, že člověk musí být na správném místě, ve správný čas, se správným tématem a neskutečnou "klikou". Dle mého štěstí a náhoda hrají extrémní roli v životě i ve vědě, ačkoliv se to nikde moc nezdůrazňuje. 

Když o vás novináři píší, že jste členkou vědeckého týmu a hned ve druhé větě, že jste osobou, která vytvořila lék na rakovinu prostaty, jak to mám chápat? Pracují vědci v týmu, nebo jako jednotlivci? A komu a proč je pak připisován finální objev nebo produkt? 

V drtivé většině pracují vědci v týmu. Objev je tedy připisován vícero lidem. Já jsem v tomto případě trochu v popředí objevu, protože se jednalo o mou doktorskou práci, kterou jsem si víceméně řídila sama. Na každý pád je pod naším objevem podepsán i můj školitel, šéf, lékař, který testoval radiofarmakum na pacientech, a mnoho dalších členů laboratoře. 

Jako novinářka mám občas sny popovídat si s někým, koho sama obdivuju nebo napsat text, který pomůže lidem změnit pohled na určitý aspekt jejich života. Funguje to tak i ve vědeckém oboru, třeba že máte sen zbavit svět té či oné nemoci? 

Moje sny jsou relativně jednoduché. Dělat to, co mě baví a co má smysl. Jednou založit rodinu. Vytvořit stipendium pro mladé vědce a nejen ty. A také nové Audi R8 Spyder. O slávu nestojím. Ale co mě činí šťastnou je uznání a podpora mých nejbližších, dává mi to spoustu síly pokračovat dál. 

Je věda hodně konkurenční prostředí? 

Je to neskutečně konkurenční prostředí. Přece jen výzkum stojí velké peníze, které si instituce a vědecké skupiny shánějí samy. Osobně si však myslím, že to hodně závisí na typu člověka. Inteligentní a zdravě sebevědomí vědci rádi spolupracují, sdílejí své vlastní poznatky a myšlenky. Tento typ lidí neskutečně obdivuji. Na druhou stranu existuje i protipól. Až paranoidní jedinci, kteří si "plácají bábovičky na vlastním písečku" a já si často můžu hlavu ukroutit a převracím oči až k temenu hlavy, když slýchám jejich konspirační teorie o tom, jak každý chce jen vykrást jejich nápady. Až tragikomické je, že právě o velkou většinu jedinců tohoto typu se nikdo nezajímá, ani prakticky nezná je nebo jejich výzkum.

Když má vámi patentované radiofarmakum PSMA-617 hodnotu dvou miliard dolarů, musíte ještě vůbec pracovat? 

Samozřejmě ano. Za prvé mě moje práce moc baví a naplňuje, i když občas své kolegy varuji, že pokud mě uvidí s kanystrem benzínu, mají prchat. A za druhé, je pravda, že licence na PSMA-617 se prodala za 2,1 miliardy dolarů. To ale nic neznamená, dokud nebudou vyhodnocené výsledky třetí klinické fáze, která právě probíhá v 77 centrech po celém světě a účastní se jí 750 pacientů. Toto číslo navíc stále roste. Výsledky by mohly být k dispozici v květnu roku 2021.