Italský paradox, kterému nerozumím
Jsme na dovolené v Itálii, mé oblíbené zemi. Ze severu už jsem viděla docela hodně, proto jsem tentokrát zamířila na jih – nejprve do Neapole, kde se odehrává děj Geniálních přítelkyň, pak na Amalfi a nakonec na Sicílii, která je prý ze všeho nejvíc tou pravou Itálií.
Nedokážu vysvětlit, proč mám Itálii a italštinu tak ráda. Poslední dobou možná jako kontrast k Americe, uhoněné, upracované, kde se požitky všeho druhu schovávají až na důchod?
Vzala jsem si s sebou na cesty životopis Leonarda da Vinciho, a čím pozorněji ho poslouchám, tím víc se zamýšlím nad něčím, co absolutně nedokážu pochopit. Itálie byla středobodem římské říše a kolébkou renesance. Jen kolik skvělých myšlenek dal světu třeba právě da Vinci! Itálie je také mistrovské dílo přírody: země, co má hory, lesy, sopky, moře, dvacet naprosto odlišných regionů se skvělými tradicemi i nejlahodnějšími jídly, která jsem kdy měla možnost ochutnat. Sotva tu ujdete několik kilometrů, abyste nenarazili na nějakou vznosnou budovu, galerii nebo jiné umění, obchod či restauraci, které člověka povznesou.
A přece. Když teď - o dvacet čtyři hodin později, než jsme původně plánovala, protože v Itálii se za osm dnů, co jsem tady, už podruhé stávkovalo - projíždím po rozbitých cestách Sicílie, sleduju rozpadlé mosty, procházím oprýskanými městy, špinavými nádvořími, kličkuju uličkami plnými odpadků a dívám se do špinavých fontán, při všem kouzlu, co to má, nedokážu potlačit zklamání a smutek. Čím to je, že země, která má veškeré předpoklady být úchvatnou a která kdysi bývala světu vzorem, vypadá dnes takto? Čím to, že Italové kdysi dali světu ty největší vědecké, politické i umělecké mozky, a dnes nejsou schopní udělat si pořádek v průměrně velkém městě, natož v celé zemi? Čím to, že v jedenadvacátém století už země neinspiruje, neohromuje, neřadí se po bok velmocí díky svým nápadům? Jak mohou Italové nechat tak krásnou zemi tak chátrat?
A přece. Když teď - o dvacet čtyři hodin později, než jsme původně plánovala, protože v Itálii se za osm dnů, co jsem tady, už podruhé stávkovalo - projíždím po rozbitých cestách Sicílie, sleduju rozpadlé mosty, procházím oprýskanými městy, špinavými nádvořími, kličkuju uličkami plnými odpadků a dívám se do špinavých fontán, při všem kouzlu, co to má, nedokážu potlačit zklamání a smutek. Čím to je, že země, která má veškeré předpoklady být úchvatnou a která kdysi bývala světu vzorem, vypadá dnes takto? Čím to, že Italové kdysi dali světu ty největší vědecké, politické i umělecké mozky, a dnes nejsou schopní udělat si pořádek v průměrně velkém městě, natož v celé zemi? Čím to, že v jedenadvacátém století už země neinspiruje, neohromuje, neřadí se po bok velmocí díky svým nápadům? Jak mohou Italové nechat tak krásnou zemi tak chátrat?
Nevím.
Ale nežiju tady, jsem tady pouze na krátké návštěvě, která mi zřejmě nedovoluje prozřít a pochopit.
Třeba mi poradíte?
Bohužel to není pouze Itálie. To samé třeba Egypt a Řecko. Kam se poděla všechna zašlá sláva? Nebo jim právě ta zašla na mozek? Kdysi jsem slyšela, že je to nostalgie národa, že se nemohou smířit s tím, jak slavní a velcí kdysi byli a dnes to už tak není... A namísto toho, aby s tím něco dělali, žijí minulostí. Ale podobně to má bohužel spousta zemí, včetně ČR, i když to je trochu jiný případ :-)
OdpovědětVymazatTaké miluji Itálii a za těch několik let, co tam jezdím, jsem si všimla trendu: čím víc na jihu, tím větší nepořádek a delší siesta. Co se Sicílie týče, tak mě samotnou taky překvapil nepořádek, psí výkaly na ulicích a celkou oprýskanost jak Catanie tak Palerma. Ale jakmile člověk v sobě něco potlačí, tak nakonec vidí i ty hezké a milé věci. Nikdy nezapomenu jak jsem byla okouzlena Colosseem v Římě. Dnešní Itálie někdy až moc spoléhá na dílo svých předků a zapomíná sama budovat.
OdpovědětVymazatČtyři roky jsem žila v Řecku a ta "oprýskanost", věčné stávky atd. mají - dle mého skromného názoru - hodně co do činění zkrátka a dobře s počasím. Itálie, Řecko, Španělsko, Turecko, plus skoro celý Balkán. Vládne tam tak trochu chaos, je tam neskutečná byrokracie (musím se vždycky smát, když si někdo stěžuje na úřady v ČR, hned bych takového člověka poslala na zkušenou do Řecka a taky by se vrátil s velkou pokorou a obroušenými lokty), ale zároveň díky tomu, že je tam skoro pořád slunce a v únoru se dá sedět venku v tričku, tam život plyne jinak. Tady "na severu" je potřeba neustále podvědomě dělat zásoby na zimu, počítat s tím, že od září do května může mrznout. Tam ne. Jestli jsem se v Řecku něco naučila, tak přesně pocit z filmu "Řek Zorba", na konci, když se celý projekt rozpadne - "Have you ever seen a more beautiful catastrophy?" a místo pláče se dají na pláži do tance. Najít něco krásného a pozitivního v čemkoliv – a umět si to užít, s rodinou a s kamarády.
OdpovědětVymazatA úplně popravdě - mně víc baví zarostlá louka, nádraží s vůní starých pražců, nasáklých olejem, italské a řecké domečky, ze kterých by kolaudačního úředníka klepla pepka, a chalupy na vesnicích, nejlíp s traktorem předělaným z trabantu :D Sterilní dětská hřiště s umělým povrchem, ulice se zámkovou dlažbou a trávníky v parku vyholené na dva centimetry jsou strašná nuda...:D