Proč se mi v Ankaře žije lépe než ve Virginii?

Proč se mi v Ankaře žije lépe než ve Virginii?

Nedávno jsem si po jednou svojí fotkou na Instagramu přečetla otázku: "Nebylo v D.C. lépe?" V Česku se mě lidé před pár týdny vyptávali na totéž. A byli upřímně překvapení, když jsem jim řekla, že se lépe cítím v Turecku. Mám k tomu několik důvodů, které vycházejí čistě z mé osobní situace a které se budu snažit vysvětlit v tomto článku. A vy si sami uděláte obrázek. 

Přijela jsem do Turecka po pěti letech v USA vyhladověla po čemkoliv, co by mi aspoň trochu připomínalo Evropu. A tuto potřebu Ankara plnila prakticky od nastěhování: když jsem zjistila, že doma nemáme ani toaletní papír, vyběhla jsem z bytu na ulici a koupila ho – všechno bylo na dosah ruky! Mohla jsem dojít na nákup, ke kadeřníkovi, procházkou na kávu, na hřiště, do parku, aniž bych musela vytahovat auto. Po pěti letech v USA jsem to považovala za naprosto převratné.  

Ano, loni v září jsem přijela do země, kde nefunguje demokracie a která má mnoho problémů. Na druhou stranu, přijela jsem coby žena Američana, kterého sem vyslali na pracovní misi. Žiju tím pádem v příjemné bublině amerického diplomatického pohodlí. To konkrétně znamená celou hierarchii výsad: 

• žijeme téměř zdarma v opravdu krásném bytě uprostřed čtvrtě, kde je čisto, klid a bezpečno
• žijeme sice z jedné výplaty, ale ta je v amerických dolarech
• a žijeme v komunitě, kde je prakticky o všechno postaráno takovým tím báječně jednoduchým americkým stylem. Nefunguje nám pračka? Stačí zvednout sluchátko. Potřebuju pomoct s vyřízením nějakého důležitého dokumentu? Stačí napsat e-mail a – zařízeno. 

Od veškeré možné nepříjemné turecké reality mě chrání řada věcí: zázemí, finance, inspirativní novota všeho kolem a fakt, že turecky umím asi dvacet slov. Nerozčiluje mě tím pádem všednodenní realita alá úřady, nepohoršuju se nad lidskou hloupostí, titulky v novinách nebo tím, co vidím v televizi, jelikož to buď vidím poprvé nebo tomu nerozumím. 

Loni v září jsem však do Ankary přijela především jako máma – která nakupuje, vaří, stará se o dítě a pečuje o manžela.

To všechno jsem dělala i poslední rok ve Virginii. Jenže.

Jenže D.C. a jeho okolí má jiné dimenze. V Ankaře vyjdu před dům nebo nasednu do taxíku a zvládnu tolik věcí! Co se týká služeb, D.C. nemá nic, co by neměla i Ankara. (Dokonce naopak, obzvlášť donáškové a doručovací služby tady v Ankaře mi přijdou nesrovnatelně nápaditější a jednodušší než v D.C. – třeba pro čerstvý chleba stačí jedna sms přes WhatsAppu a ráno ho mám na prahu domu.) Jenomže v D.C., potažmo ve Virginii, když jsem si něco naplánovala, ať už nákupy, výlet s dítětem, nebo kulturu, to znamenalo minimálně někam popojet nebo spíš objet kus města. S tím, že když jsem vyjela ve špatný čas a dostala se do zácpy, nestihla jsem vůbec nic. Když jsme se například potkali na playdate s kamarádkou a jejím synem, nepřipadlo v úvahu, že bych se zdržela déle než do třetí odpolední – jinak bych mohla jet domů taky tři hodiny. Když jsem jela metrem do města, byl to výlet, který zabral velkou část dne. V Americe mi přišlo, že dny šíleně letěly. Věčně jsme byli na štíru s časem. Věci, které nás s B. zajímaly, jsme odsouvali na víkend nebo až bude mít delší volno a na každou večeři mimo domov jsme se přiřítili buď bez dechu nebo pozdě - bylo moc práce, byla zácpa nebo nebylo kde zaparkovat. A když už jsme tam byli, například s nějakými přáteli, stejně nebyl prostor pro velké povídání. Každý si dal maximálně jeden drink, protože musel řídit a spěchal domů, aby se tam dostal včas, aby nezaplatil chůvě majlant, vyspal se do práce, podal výkon a trochu se přiblížil zabezpečení na stáří.  

A nejde jen o prostor. Virginia má jiné dimenze především finanční. Jistě, beru to teď jinak, jelikož přepočet z dolarů (a nejen z dolarů, ale i z českých korun) na turecké liry hovoří momentálně jednoznačně v náš prospěch. Ale stejně. V D.C. jsem se cítila nepatřičně pokaždé, když jsem vytáhla paty z domova - kvůli každé dvanáctidolarové jízdě metrem do města a zpátky, každé dvojce vína, kterou jsem v baru vypila příliš rychle a čekalo se ode mě, že si objednám druhou, každému dolaru, který jsem nedala coby spropitné, protože už tak byl můj každý den a život drahý až hrůza ... Nechodila jsem k holiči, nechodila jsem na kosmetiku, nechodila jsem cvičit, nechodila jsem s Benjamínem nikam mimo naše hřiště, jelikož mi to všechno přišlo nehorázně nákladné. Protože jsem neměla práci s výdělkem v dolarech, ani za pět let jsem nepřestala přepočítávat. Vzpomínám si třeba, že když jsem se učila na zkoušky ve škole a Benjamína hlídala chůva, nešla jsem ani na toaletu, abych ze dvou hodin, které jsem si dopřála, využila každou vteřinu. Jedna hodina totiž stála tolik jako celodenní hlídání s úklidem v Ankaře. 

A je tady spousta dalších věcí, co se mi líbí:

jak jsou Turci pohostinní

jak moc milují děti 

jak se tady lokálně nakupuje

jak se tady sezónně jí

jak je tu na každém kroku kadeřník a kosmetické služby za pár korun

jak jsou tady kavárny plné lidí, kteří snídají, baví se, kouří, žijí (v USA by se s velkou pravděpodobností nejspíš dívali do telefonu nebo na televizi) 

.

.

A mnoho dalšího. 

A pochopitelně, život v Ankaře se mi líbí také proto, že je to takový kousek do Čech. Necelé dvě hodiny letu jsou praktické a čistě teoreticky – když se mi zítra zachce – můžeme do Česka letět na víkend.