Proč jsou v Americe všichni tak milí? Konečně vysvětlení, které se mi líbí

Proč jsou v Americe všichni tak milí? Konečně vysvětlení, které se mi líbí

Že jsou Američané milí až k neuvěření, lichotí a pochválí vám kde co, to už jsem tady zmiňovala několikrát. Jejich zdvořilost je na jednu stranu velmi příjemná. Na druhou si ale do teď nikdy nejsem úplně jistá, na čem jsem.

Zajímá je, co jim říkám, nebo poslouchají jen ze zdvořilosti? Chutná jim ten koláč doopravdy, nebo mě chválí, protože se to tak dělá? Lichotí mi, protože mi ty šaty sedí, nebo je to součást naučeného chování prodavačky? Zvou mě na kávu z toho důvodu, že je zajímám, nebo proto, že je za tím nějaký postranní úmysl? Když nad tím tak přemýšlím, zpětně si nevybavuju prakticky žádný moment, kdy bych měla pocit, že se mnou jiný člověk než B. (a ani u toho si kolikrát nejsem stoprocentně jistá) mluví o tom, co zažívá nebo co cítí, naprosto upřímně. Cítím to podobně jako to popisuje spisovatel Tuvia Tenenbom. 

Tuvia Tenebom o Americe

A tak zatímco moji kamarádi v Česku si neustále stěžují na to, jak jsou Češi nepříjemní, já jsem se za mořem a koneckonců i v americké komunitě tady v Ankaře potýkala a potýkám s opačným problémem. Chybí mi česká upřímnost až neotesanost, kdy většinou nic nepředstíráte a když vám něco vadí, řeknete prostě, že vám to vadí, a to přímo na místě, dotyčnému člověku. Stejně tak pokud je něco hloupé, řeknete prostě, že je to hloupé, a řeknete to tak svobodně, jak to ve Spojených státech nikdo neudělá. Bylo by to obrovské faux pa.  

Dlouho jsem přemýšlela a vyptávala se, čím to je, tak obrovský rozdíl, kdy to skoro vypadá jako by se Američané rodili prostě s jinou sociální inteligencí a nastavením mysli. A nikdy jsem nedostala uspokojivou odpověď. Proto mi udělalo opravdu velkou radost, když jsem v knize Marka Mansona (Důmyslné umění jak mít všechno u p*dele) našla nejen velmi podobný pocit z falešně milé komunikace, ale i vysvětlení, co za ní stojí. Američan Manson ve své knížce popisuje vlastní zdvořilost, se kterou tvrdě narazil v Rusku, tedy v zemi, kde je neomalenost a nepříjemnost ještě daleko viditelnější než v Česku. Mansonovi se tam ale právě proto velmi líbilo. 

Důvod, proč je ruská komunikace oproštěná od anglosaské falešné přetvářky, je podle něj v komunismu nabízejícím jen minimální ekonomické příležitosti a podporujícím kulturu strachu. V takovém prostředí je nejcennější měnou důvěra. A k vybudování důvěry prostě musíte být upřímní. „Ukázky až nepříjemné lidské upřímnosti byly odměňovány jednoduše proto, že byly nutné k vlastnímu přežití – museli jste vědět, na koho se můžete spolehnout a na koho ne a museli jste na to přijít velmi rychle,“ píše. 

Naproti tomu ve svobodném světě bylo všelijakých příležitostí tolik, že abyste byli vidět, začalo být prospěšné až nutné prezentovat se v určitém světle. A že bylo falešné? Who cares? Důvěra ztratila svoji hodnotu a na povrch se vydralo příjemné vystupování a pěstování užitečných známostí. "To proto se stalo v západních zemích normou smát se na cizí lidi a říkat hezké věci, i když se na ně necítíte. Říkat lži a souhlasit s někým, s kým opravdu nesouhlasíte. To proto se lidé naučili předstírat přátelství s lidmi, se kterými se vlastně přátelit nechtějí. ... Nevýhodou je, že v západních zemích tak nikdy nevíte, zda můžete dané osobě opravdu věřit. Je tam tak velký tlak na to být oblíbený, až lidé někdy naprosto změní svou osobnost v závislosti na tom, s kým právě mluví."

Tak takhle jednoduché to je.    

Photo by Chandra Maharzan on Unsplash