"Jak to děláš, že přečteš tolik knih?"

"Jak to děláš, že přečteš tolik knih?"

"Nechápu, kde bereš čas na čtení. Já dítě nemám a přečtu tak tři knihy ročně," dočetla jsem se nedávno v komentáři k příspěvku na IG Stories, kde jsem propagovala knihu Doufejme v to nejlepší – myslím zhruba dvacátou přečtenou tento rok. Přečtu toho opravdu hodně, a tak mě napadlo, že by z té otázky mohl být zajímavý námět na článek.

Čtu, protože chci 

Řadu věcí dělám, protože musím anebo proto, že si říkám, že bych měla. Ale zrovna čtení mezi ně nepatří. Čtu, protože číst chci, a protože jsem si to vybrala. Nikdy jsem si neřekla, že bych měla sáhnout po knížce, protože už jsem to dlouho neudělala. Čtu naprosto automaticky. Nechci si tím nic dokazovat (jako se mi to někdy stává u běhání, například), nechci tím nikoho ohromovat, nečtu tolik proto, abych to "někam dotáhla" nebo množstvím přečtených knížek soupeřila s někým na sociálních sítích. Čtu, protože mi to jde jako máloco a jako máloco mě to baví. Opakovaně jsem fascinována, kolik příběhů se dá poskládat ze zhruba dvaadvaceti písmen v různých světových abecedách, myšlenek, od kterých se nedokážu odtrhnout. Jsem nadšená čtenářka, která knihy nejen čte, ale všem je kupuje, neustále pase po nových tipech, další tipy druhým vnucuje a knihy má všude po bytě. 

Čtu, protože nepracuju

Tohle je důležitý bod. Nechodím do práce, na starosti mám Benjamína, byt a B., který je živitelem naší rodiny. Sice často říkám, že se nezastavím, ale není to tak úplně pravda. Benjamín pořád ještě každé odpoledne hodinu spí, každý pátek mám paní na hlídání a úklid, abych měla čas věnovat se věcem, které mě baví. Mám milion zájmů, a proto pořád málo času. Na druhou stranu, když jeden den nesportuju, svět se nezboří. U knih je to jinak. Utíkáním se k nim nejen ve volném čase, ale i od povinností, včetně těch, které jsou zábavné – například sepisování námětů na nové zápisníky. Když jeden den nečtu, mám o konci světa vážné pochybnosti.   

S knihou chodím úplně všude

Během dne je hodně chvilek, které člověk stráví čekáním nebo nicneděláním. Cesta MHD, cesta autem, kdy B. řídí a Benjamín spí, čekání u lékaře, čekání na kamarádku. Kdykoliv mi někdo volá a omlouvá se, že na něj musím čekat, říkám, a myslím to naprosto upřímně, že mi to vůbec nevadí. Naopak, takové lidi mám vůbec nejradši. Vždyť já mám co dělat. Můžu si číst! Knihy nosím všude s sebou, a proto je vlastním ve všech podobách. Mám knížky papírové, mám čtečku, ze které si čtu, když uspávám Benjamína a nechci svítit, nebo taky v noci pod peřinou, mám mobil, který mám všude po ruce a v něm mám aplikaci Kindle plus audioknihy. Ty "čtu", když mě bolí oči, anebo když jedu na výlet autobusem nebo autem a z klasického čtení se mi kvůli nerovnostem na silnici nebo řidičském stylu šoféra dělá špatně.  

Čtu víc knih najednou

Měla jsem období, kdy jsem hlásala, že číst víc knih najednou je hloupost. Dokonce jsem to myslím napsala do Zápisníku milovnice knih, což bych dneska ráda vrátila zpátky. Na čtení jedné knihy je fajn, že se člověk nerozptyluje, čte poměrně rychle a po dočtení má příjemný pocit něčeho dokončeného. Zároveň si však uvědomuju, že čtení jedné knihy je limitující – když příběh chvíli stagnuje, člověku to chuť ke čtení nezvyšuje. Anebo když sáhne po literatuře faktu a měl by ji číst v přeplněném autobuse nebo při uspávání dítěte. Proto mám většinou knihy rozečtené minimálně tři – jeden román, jednu literaturu faktu a jednu audioknihu, kde poslouchám leccos. Přepínám mezi nimi podle situace a podle chuti. Poslední dva roky si prakticky vůbec nekupuju noviny, jen minimálně časopisy (v Česku vlastně pouze Page) a místo toho čtu knihy. S výjimkou sem tam etapy, kdy s B. propadneme nějakému seriálu na Netflixu, se prakticky nedívám na televizi. 

Udržuju "to read list" a zápisník knih

Vždycky mě zarazí, když někde na sociální síti objevím dotaz na knižní doporučení – a dotyčný v něm píše, že neví, co číst. Já mám spíš opačný problém. V počítači mám složku, která je plná tipů na zajímavé a nepřečtené knihy a pořád do ní doplňuju další - třeba když se chci na nějaké knihy podívat v českých knihkupectvích. Zhruba jednou za půl roku složku projdu, a co mě zajímat přestalo, to z ní odstraním. Je to taková prevence, aby mi nepřečtené knížky nepřetekly přes hlavu a nebyla jsem demotivovaná, že tohle všechno stejně nikdy přečíst nestihnu, a tak si radši pustím Netflix. Knížky si zaznamenávám i zpětně v Zápisníku milovnice knih a tady na blogu. Vypisuju si rovněž pasáže, které mě zaujaly. Baví mě se k nim vracet, pročítat si poznámky, přemýšlet nad tím, co mě zaujalo a proč, tvořit si jakýsi projekt, který nemá konkrétní cíl. Díky tomu mám ze čtení i sama ze sebe lepší pocit, že tolik nezapomínám. 

Čtu, co mám ráda a snažím se číst bez pocitu viny 

Jsem poctivý dočítač. Mám velký problém zbavit se knihy, která mě nebaví, ale vnitřní monolog alá "ještě dvacet stránek, to už vydržíš a budeš mít dočteno", k chuti číst rozhodně neprospívá. A tak jsem si vymyslela myslím slušný obranný trik: neříkám, že knihu odkládám, ale že ji nechávám dozrát – na dobu, kdy přijde její čas. Že mě Kundera neoslovil na gymnáziu, neznamená, že mě neosloví v šestatřiceti. Druhá věc, na které ovšem stále pracuju, je naučit se číst bez pocitu viny. Čtení miluju, ale občas mám špatný pocit: že si "jenom" tak čtu, zatímco bych možná měla odepsat na e-mail, žehlit, učit se jazyk ... ? Nejspíš z toho důvodu, že je pro mě čtení druhá přirozenost, a taky proto, že nevyžaduje žádnou velkou investici, se mi čtení někdy jeví jako flákání. Máloco je přitom dál od pravdy. Čtení cvičí mozek, představivost, rozvíjí řeč, schopnost psát, vyjadřovat se a spoustu dalšího. Odkládám si sem tu myšlenku, abych si ji pravidelně připomínala. 

Photo by Thought Catalog on Unsplash