Co je pro mě těžké na mateřské? - III. díl

Co je pro mě těžké na mateřské? - III. díl

Protože od posledního dílu uplynul už víc než rok, je myslím nejvyšší čas na trochu sebereflexe a  další pokračování.  

Finanční závislost

Denně si uvědomuju své štěstí, že si mohu dovolit být ženou v domácnosti. Mám z toho ale čisté potěšení? To si čím dál častěji nejsem jistá. Po dvou letech jako by se znovuozývaly moje ambice, ačkoliv o ty ani tolik nejde. Hlavní překážku v cestě za šťastným naplněním role housewife pro mě představuje spíš jakýsi pocit viny vyplývající z finanční nezávislosti, kterého jsem se nikdy plně nezbavila. Těší mě, že si díky psaní držím alespoň malý přivýdělek, díky kterému si můžu dovolit maličkosti: kávu venku, knížku, drobnosti Benovi, sem tam dárek B., aniž bych si mu musela říkat o peníze navíc. Na druhou stranu, dlouhotrvající finanční závislost pro mě čím dál výrazněji kolíkuje prostor nerovného vztahu. Znamená to, že když večer, poté, co přijde po náročném dni z práce, žádám B., aby vyndal nádobí z myčky, chci po něm něco, co bych už možná neměla? Není už samotné tohle přemýšlení známkou nerovnosti? Kolik běžnodenních domácích věcí můžu chtít po svém muži a o co se v takové debatě o rozdělní rolí opřít? Jak mohu být emancipovaná žena s emancipovaným partnerem, když mi k emancipaci chybí v podstatě základní předpoklad? 

Mám na starosti úplně všechno (Nebo se mi to jenom zdá?)

Nejspíš kvůli své finanční závislosti jsem se po dvou letech mateřské dopracovala do bodu, kdy mám pocit, že mám doma na starosti úplně všechno – a zdaleka nejde jen o vytahání nádobí z myčky, likvidování zbytků z lednice nebo fleků z podlahy. Mám na mysli spíš úkoly, které kdysi jedna francouzská kreslířka nazvala duševní zátěží. A myslela tím scénář, v němž na sebe jeden člen rodiny bere úlohu "projektové vedoucí domácnosti". V praxi to vypadá tak, že takový člověk (já) nevykonává jen jednotlivé úkony, ale musí neustále myslet na všechno: že dochází toaleťák, že dítě vyrůstá z bot, že zítra přijde opravář na zatékající okno a někdo by měl být doma, že je potřeba napsat přání k narozeninám, poslat tchýni květiny ke Dni matek, naplánovat dovolenou ... Je to seznam drobností, které nikdy nekončí a jelikož nejsou vidět, nejsou ani oceněné. Frustrující je pak nejen ten seznam samotný, ale i pocit nespravedlnosti, který ještě sílí, když se ukáže, že, do háje, došly baterky v Benjamínově milovaném autíčku, nové nikdo nekoupil a B. prohlásí: "To tady v té domácnosti musím já myslet úplně na všechno?" A propos, jak je možné, že jsme oba přesvědčeni naprosto o tomtéž – tedy že všechno dělá jen jeden?  

Výčitky svědomí

Vždycky, když někde čtu o tom, jak kloubit mateřství a pracovní život, trochu mě naštve, že se mluví jen o organizaci a nikde o výčitkách svědomí. Hned to vysvětlím. Sama pracuju trochu (ani nevím, jestli tomu říkat práce, je to spíš hobby, které tu a tam něco vydělá), když Benjamín spí, a když nespí, snažím se nechávat počítač být. Ale ne vždycky to jde, sem tam sáhnu do e-mailu, dopíšu text nebo si prostě poznamenám nápad, když je Benjamín zrovna v bezpečí svého pokoje, hraje si sám a nehrozí, že na sebe stáhne třeba ... televizi. Jenže hraní mu vydrží tak deset minut, postaví vláček a hned volá "mama, mama", ať se jdu podívat. Takže vstanu od stolu a jdu, ačkoliv v půlce slova. Jdu s láskou, to samozřejmě, ale taky proto, že najednou mám výčitky: můj syn si hraje, tento den, čas, hodina už se nikdy nevrátí a já sedím u počítače?! Řeší podobné pocity každá matka s ambicemi, která v čase, kdy po osmdesáté shrabuje Legokostky, trochu trpí, že by možná mohla vytvářet i jiné hodnoty, a když je vytváří, tak si vyčítá, že neshrabuje kostky? A řeší je jak, prosím? 

Rozpačitost ze sociálních sítí

Neustále je sleduju, i když si říkám, že už nebudu. K mé vnitřní pohodě kromě narušovatelů výše pochopitelně nijak nepřispívá pozorovat všechny ty úžasné a hodnotné životy on-line. Samozřejmě vím, že co vidím na Instagramu, není "skutečné", to ale bohužel neznamená, že podle toho nesoudím sebe sama, speciálně coby matka. Ta záviděníhodná směs miminek jako ze škatulky, maminek s Chanelkami (v nichž se určitě nerozkládá plesnivějící banán), neflekatých značkových kočárků, pohodového cestování, nezadrobených podlah, zdravých palačinko-medvídkových snídaní, uklizených pokojíčků, minihadříků perfektně vyrovnaných na štendrech, detailně vydekorovaných narozeninových oslav, nezapatlaných podlah – se mi v těžkých chvílích jeví jako nejproradnější ženská provokace. Od pocitu totálního selhání mě zachraňují bohužel velmi ojedinělé komentáře podobného tomu, který jsem nedávno našla pod jednou takovou mimimegachaosem nestiženou fotkou: "Prosím, prosím, řekni, že před touto fotkou proběhlo aspoň zběsilé odkopávání hraček, ať se nemusím jít rovnou zabít?"   

Photo by Guillaume de Germain on Unsplash