Že by tvůrčí blok?

Toto pondělí jsem si do sešitu napsala tři blogová témata, která jsem plánovala postupně sepsat, hned jakmile Benjamín usne. Ale nejde mi. Od pondělka jsem se nepohnula z prvního odstavce, a když se náhodou trochu vzchopím, vzápětí divoce mažu.  


Přemýšlím, co mě to potkalo.

A říkám si, jestli to nějak může souviset s knihami, které právě čtu. Jednou je Poslední kabriolet, knížka, u které si od prvních stránek říkám, jak mě mohla minout a u každé třetí mám déjà vu, že už jsem ji četla. Musela jsem ji číst! Jsem někde v polovině, už teď ale vím, že se bezpečně zařadí mezi knihy, které mě v životě nejvíc oslovily. Je to jeden z nejvěrnějších popisů života, jaký jsem četla. Je v něm láska, válka, přátelství, kompromisy, soutěžení, filozofie, obdiv, Amerika, Kennedy ... prostě celá lidská existence od mládí po stáří. Druhá kniha, kterou mám pouze v e-podobě a čtu ji na mobilu pod peřinou, je novinka Zůstaň se mnou. Zamilovala jsem si ji od prvního řádku a je to ta knížka, kterou chci stejně moc co nejrychleji přečíst jako nikdy dočíst.  

Jak jsem v nich ponořená, obě ve mně vzbuzují frustraci z vlastní malosti. Prakticky na každém řádku si říkám, jestli má vůbec smysl ještě něco psát, jestli já mám něco psát, když nikdy nemůžu dosáhnout jejich úrovně, vymyslet tak hluboký a zajímavý příběh a pravděpodobně žádný takový ani prožít. Můj svět se mi oproti tomu z Posledního kabrioletu a Zůstaň se mnou zdá příliš jednoduchý, bezpečný a najednou úplně nezajímavý. Kdo by ho četl, kdo by plýtval časem, když existují takové jako ty vaše, Antone Myrere a Ayobami Adebayová?  

Vzpomínám si ale, že podobně už jsem se cítila v minulosti. Třeba když jsem četla Geniální přítelkyně a pak Amerikánu, to jsem zrovna psala svoji knihu, a chtěla jsem ji prakticky po každém odstavci hodit rovnou do koše. Nakonec jsem si řekla, že to nevadí, že psát mě baví a že prostě obohatím módní a rtěnkový blogový svět a taky svět literární upřímnou obyčejností.

Vím, že se k ní zase vrátím, ale asi to chce pár dní času.