Návrat do Turecka: Na obranu stereotypu

Návrat do Turecka: Na obranu stereotypu

Po třech týdnech strávených v Česku jsem znovu zpátky v Ankaře. Vzhledem k tomu, že jsem v Česku zanechala spoustu lidí, které mám ráda, a plánů, které jsem nestihla, jsem se trochu obávala, v jaké náladě přijedu. 

Bála jsem se, že mi bude smutno a že minimálně týden dva budu myšlenkami těkat někde mezi Dražovicemi, Brnem a Prahou. 

Nakonec se ale děje něco úplně jiného. Líbí se mi být zpátky doma, a opravdu to jako doma vnímám. Jsem ráda, že spím ve "své" posteli a na "svém" polštáři, že mám "svoji" kuchyň a v ní "svoje" nádobí, že v koupelně nemám věci v kosmetické taštičce, ale pěkně vykládané na poličce. Po třech týdnech intenzivního kontaktu s rodinou a přáteli jsem ráda i za osiření, že na mě chvíli nikdo nemluví, že mi nezvoní telefon, že mám Benjamína jen pro sebe a můžeme si vytvořit harmonogram čistě podle toho, jak to vyhovuje nám dvěma. Jsem ráda, že můj diář je zase prázdný, že když Benjamín spí, můžu v klidu sednout a napsat blog, že vím, že každý pátek zase bude chodit paní Sevgi a já budu chvíli pracovat. Taky jsem ráda za náš bazén, že tam každé pondělí a úterý budu chodit plavat a za kadeřnictví v domě, kam můžu přijít kdykoliv bez zdlouhavého objednávání se.

Stereotyp mi vždycky naháněl hrůzu. Přesto musím přiznat, že čím jsem starší, tím víc si ho hýčkám. Líbí se mi, že dává mému životu a mé roztěkanosti řád. Nebýt jeho, pořád bych někde povlávala, v chaosu, nejistotě a jistě i v touze po chvilce klidu. Protože, vždycky chceme, co zrovna nemáme. 

A stereotyp mě baví taky i proto, že se od teď můžu těšit, až ho zase budu porušovat.