Kolik jazyků umíš: První hodina turečtiny

19.03.19
Začala jsem se učit turecky. Plánovala jsem to už v září, když jsme přijeli, ale americká ambasáda, které jsme součástí, žádné kurzy nepořádala a do intenzivních ve městě (dvakrát týdně dopoledne nebo pozdě večer) se mi nechtělo. Za půl roku jsem každopádně něco pochytila.
Například: 
merhaba – ahoj 
gunaydin – dobrý den 
su – voda
sol/sa/direk – doprava, doleva, rovně
kahve – káva
afiyet olsun - dobrou chuť
tamam – O.K. 
evet – ano 
ben – já 
visne – višně
otoman – otoman
kuaför – kadeřník 
(Některé píšu, jak slyším.)

Abych nezapomněla, z knihy Ladislava Zibury jsem si zapamatovala ještě jednu užitečnou větu. Přepisuju ji foneticky tak, jak jsem ji našla v jeho díle 40 dní pěšky do Jeruzaléma: 

Tešekýr ederim, zatan čaj vardy. 

Znamená to: "Díky, čaj už jsem měl." a říkám to několikrát denně přesně takhle, tedy v mužském rodě. Po pondělku jsem každopádně zmatená, protože turečtina údajně rody nemá. Takže liší se ta věta nějak, když ji řekne muž a když žena? 

No a to je tak zhruba všechno, co dám dohromady. 

Protože kurz oficiálně začal ještě když jsem byla v Česku, jsem teď tři týdny pozadu. Nicméně nezdálo se mi, že bych výrazně zaostávala, ačkoliv se nepovažuju za talent na jazyky. Jsem ve třídě s pěti Američany a přimět tuto skupinu vůbec pochopit, že v turečtině platí totéž co v češtině – jedné hlásce odpovídá jedno písmeno a spousta se jich vyslovuje stejně jako se píše, je hodně těžký úkol. 

Ne že pro mě by to byla brnkačka.  

Obtížnost turečtiny pro mě spočívá zejména v tom, že není podobná žádnému jazyku, který jsem kdy zaslechla nebo se zkoušela učit. Z poslechu na ulici bych ji odhadla na maďarštinu a - a tím končím. Další věc je, že samohlásky se v turečtině dělí na dvě skupiny, přičemž v jednom slově se smí vyskytovat jen jeden typ – z tohoto důvodu mi i spousta banálních slov nebo slovních spojení připadají jako jazykolamy a nejsem schopná si je zapamatovat. Navzdory tomu, že i na hodiny, ve kterých vlastně o nic nejde, se hodlám připravovat s obvyklou přísnou sebekázní. 

Zkuste si přečíst například tyto:
Ben iyiyim, siz? - Mám se dobře. A vy?
Ingilizce konuşuyor musunuz? - Mluvíte anglicky? 

Jakmile se prý ale poddá tohle a pochopím systém přípon, budu určitě schopná mluvit minimálně v základních větách, myslí si lektorka. A jako povzbuzení nám v pondělí několikrát zopakovala, že turečtina nepoužívá rody, nemá třídy podstatných jmen a Turci vykají druhou osobou množného čísla, tedy stejně jako Češi.

Tak jako tak mě docela překvapilo, jak málo Američanů, kteří v Turecku pracují nebo žijí jako rodinní příslušníci, se do jazykového kurzu pustilo. Mě Turecko velmi zajímá a nejradši bych se jazyk naučila tak dobře, abych byla schopná pochopit pointu aspoň krátkého článku v novinách. Po prvních dvou lekcích se mi ale zdá, že tohoto velkého cíle budu nejspíš muset slevit. 

Ale řekněme, že bych si aspoň ráda nepřipadala němá a neohrabaná jako se cítím teď. Kromě toho vím jak radostný je to pocit přijít do cizího, potenciálně nepřátelského prostředí a zjistit, že mu alespoň trošičku rozumím a že se mnou lidé v něm zacházejí úplně jinak čistě proto, že umím prohodit pár slov v jejich mateřském jazyce. 

  



Novější příspěvek
Starší příspěvek
5 komentářů