Jak mi "CO KDYŽ" komplikuje radost a co se s tím dá dělat?
Někdy v době kolem porodu se ve mně ozval pocit, který je těžké uchopit, ačkoliv pro něj existuje konkrétní termín – strach. Nemůžu říct, že do té doby jsem strach neznala, protože čas od času mě samozřejmě přepadl i "před" Benjamínem. Rozdíl byl v tom, že na rozdíl od dnešních dnů jsem si ho tenkrát výrazně nepřipouštěla.
Až na výjimky to není panika ani rdousivá hrůza, ale prostě obava, která se právě teď - kdy sedím v příjemné kavárně v centru velkoměsta, usrkávám cappuccino a píšu tento článek – nezakládá na ničem konkrétním. Posledních pár let vedu krásný život a mám vlastně jediné přání – aby to tak zůstalo navždycky. Jenže si zároveň velmi dobře uvědomuju, že to nejde. A snad proto se nemůžu zbavit nepříjemných myšlenek, že se bojím. Čeho? Znovu musím zopakovat, není to nic konkrétního. Jsou to spíš takové obavy "co když", které naruší příjemnou kontinuitu. Co když syn poleze na stůl, chůva bude zrovna otočená zády a on skočí ... ? Co když nechám otevřené okno v jedenadvacátém patře? Co když můj muž nabourá po cestě z práce? Co když onemocníme? V obavách mám někdy pocit, že bych možná měla některé příjemné chvíle současného života záměrně utnout, aby nenarostlo neštěstí, které má následovat.
Ale proč to píšu.
Za prvé proto, že jsem vás chtěla upozornit na článek, který mi na toto téma vyšel před třemi týdny v časopise Ona Dnes. Je mimo jiné o tom, že určitá míra strachu do našeho života patří, trochu se zvyšuje s věkem (v článku najdete proč) a strach nejde na požádání vypnout, jak se ledaskde dočtete. Zároveň mě ale při psaní zajímalo – a o tom je druhá část textu - jestli a jak se dá docílit toho, aby se z přirozených obav nestala koule na noze, která člověku znemožní žít. Společně s psycholožkou Katarínou Filasovou jsme zkoumaly, co pro to děláme my dvě, a přišly jsme na tohle:
- Zeptat se sebe sama: Pomáhá mi ten strach v něčem? Není to spíš než strach trvání na tom, že situace musí dopadnout dobře? Nechci jen získat plané záruky, které ve skutečnosti mít nemohu? Anebo ještě lépe: pomůže mi nějak bát se už teď, když se ještě nic nestalo? Odpověď je vždycky stejná: "Nepomůže."
- Uvědomit si, jestli je strach můj nebo mi ho do hlavy vložit někdo cizí. Osobně často zjišťuju, že některé strachy by mě ani nenapadly, ale přijímám takové ty obecné obavy vyvolané zprávami nebo třeba blízkými. Například: Než mi moje matka nedávno řekla, ať dávám bedlivý pozor na syna, když jí hrášek, protože by si ho mohl strčit do nosu, vdechnout a začít se dusit, do té doby mně to vůbec nenapadlo
- A tohle mi pomáhá úplně nejvíc. Vyrobit si v hlavě nejhorší možný scénář, co by se mohlo stát a rozebrat ho do poslední podrobnosti. Například: Čím přesně mi nahání zítřejší cesta letadlem? Že mi uletí? Dobře, nastoupím do dalšího. Že to bude něco stát? To asi bude, ale zruinuje mě to? Ano, přijdu o peníze, ale nestane se, že bych kvůli tomu neměla co jíst. A tak dál. Tento postup mimochodem dobře funguje i u vážných témat. Kdysi jsem dělala rozhovor s lékařkou, která pomáhá lidem zvládnout těžké nemoci. Při práci se strachem přitom postupují úplně stejně. Čeho se bojíte? Že umřete? Že se nebude mít kdo postarat o děti? Že děti sice mají babičku, ale ta je bude krmit nezdravými potravinami? Žádná z těch obav není zanedbatelná, ale když je člověk rozebere na součástky, nevypadají tak mučivě.
No a nakonec to nejpodstatnější. V každé takové chvíli, kdy se bojím, si připomenu situaci loni do podzim, kdy mi až do míchy vyhřezla plotýnka v krční páteři. Nic z toho, co se tenkrát dělo, jsem nedokázala předvídat, a rozhodně ne to, že ze dne na den budu jen ležet a čekat, jestli se plotýnka umoudří nebo mě odvezou na operační sál. Ty dny nebyly ani trochu hezké. Ale daly mi jeden obrovský dar. Zjištění, že každá máma, každá manželka, každá redaktorka, bloggerka, kuchařka, my všichni jsme postradatelní. A že život se bez nás nezastaví. Jenom přenastaví. Je to v té děsivosti svým způsobem úlevné.
Dost by mě zajímalo, jak se strachem nakládáte vy. Takže nějaké tipy, jak se bát méně, hlavně o děti? Děkuju!
Děkuju. Děkuju za tenhle článek. Mám dokonce strach, že z toho neustálého strachu jednou prostě umřu. Když jsem čekala prvního syna, svěřila jsem se gynekoložce, že se o to miminko hrozně bojím. A ona mi řekla: "Teď už se budete pořád bát. Jen si na ten strach časem trochu zvyknete." Často na to myslím a snažím se už skoro šest let si zvyknout. A mimochodem takové ty rady "Chcete se přestat bát o dítě? Pořiďte si druhé." jsou kecy. Jasně, spousty věcí už znám od prvního, takže se nebojím každého pšíknutí. Ale strach z toho, že rtuť teploměru stoupá moc vysoko, že zvrací, že to vzal hlavou na hranu stolu, že vletí pod auto... ten se jednoduše násobí. A k tomu se teď vloudil ještě další strach. Co když jeden ublíží nějak fatálně druhému?
OdpovědětVymazatJediné, co mi trochu pomáhá, je promýšlení katastrofických scénářů. Co budu dělat, když... Ale přesně jak píšete, stejně se nakonec přihodí něco úplně jiného, na co člověk není připraven.
Aničko, děkuju za komentář. Já nemám strach, že umřu, ale že si tím přivodím nějaké zdravotní nepříjemnosti a komplikace, to jo. Dokonce teď poprvé v životě uvažuju, jestli si nedat sezení s nějakým koučem nebo terapeutem, který by mi možná pomohl trochu si oddychnout a ulevit nebo mě naučil nějaké další techniky jak na to, když je nejhůř ... Jestli se k tomu odhodlám a bude to dostatečně zajímavé, případně sdělitelné, určitě o tom něco napíšu. Každopádně je uklidňující vědět, že v tom člověk není sám. Děkuju!
Vymazat