USA i Turecko: Všude jsem Ruska
V Americe k tomu svádělo moje příjmení za svobodna, v Turecku zase jazyk, kterým mluvím. Stačí, abych nasedla do taxíku a česky promluvila na svého syna, prakticky okamžitě se ozve: "Rosíja?" Když řeknu yok, což je turecky ne, a dodám Česká republika, nic jim to neříká. Někteří se ptají, jestli je to v Evropě, jiní zase, jestli je to země bývalého Sovětského svazu, případně bývalé Jugoslávie. Hodně lidí jakž takž správně zareaguje až na slovo Československo. I tak ale obvykle následuje dotaz: "Ale mluvíte rusky?" nebo "Je to u Ruska, že?", což vehementně popírám, načež se je prakticky nulovou turečtinou snažím uvést do kontextu slovy "vedle Rakouska, Německa" a vyjmenováváním českých fotbalistů: Baroš, Ujfaluši, Kadlec ... ? To už zabere spolehlivě. Ve Spojených státech to fungovalo obdobně, jen jsem používala jiná jména: Havel, Jágr, Dvořák ...
Abych ale Američanům ani Turkům nekřivdila, musím říct, že v obou zemích je zároveň spousta lidí, kteří mě často zaskočí pozitivně. A přimějí stydět se, když zjistím, že jejich české obzory jsou v některých ohledech daleko větší než moje. Zvláštní je, že většinou se to děje v souvislosti s českými spisovateli. V Americe se mi stávalo, že jsem musela rychle přesměrovat počínající hlubokou konverzaci o Milanu Kunderovi, jelikož spolehlivě znám jen jeho Nesnesitelnou lehkost bytí. V Turecku se zase zastydím pokaždé, když v jakémkoliv supermarketu s potravinami procházím kolem všudypřítomných děl Franze Kafky. A ještě víc jsem se červenala dneska ráno, když jsem jedné Turkyni musela popravdě přiznat, že Kafku jsem naposled vzala do ruky coby povinnou četbu na střední škole a stejně se v něm nedostala dál než přes pět stran. A ne, nikdy jsem nebyla v jeho muzeu, ačkoliv jsem žila deset let v Praze. Podívala se na mě, jako by se divila, jak se ze mě, když jsem nikdy nepřečetla Kafku, vůbec mohla vyvinout normální lidská bytost - s českým pasem!
Abych nahlédla do turecké posedlosti Franzem Kafkou, hned po příchodu domů jsem si stáhla jedno z jeho děl jako audioknihu. Sama jsem zvědavá, jak daleko se v něm dostanu tentokrát ...
Já teď byla maximnálně překvapená v Belgii. V muzeu v Antverpách za námi přišel kustod, jestli jsme z Čech. A když jsme řekli, že jo, začal s námi konverzovat lámanou češtinou. Že prý jezdí rád do Prahy a začal se trochu česky učit.
OdpovědětVymazatA pak si nás jeden číšník spletl s Rusy a když jsme řekli, že jsme z Čech, tak se nám za svůj omyl omluvil a taky začal s Kunderou. V tomhle ohledu byly jeho český obzory taky větší jak moje. Od Kundery jsem nic nečetla. A od toho Kafky vlastně taky ne...
Katka
Já napůl žiju v Seattlu a musim říct, že jsem hodně překvapená, že když se zmíním, že jsem z Prahy, 90% lidí okamžitě ví, že se jedná o Českou republiku, výjimečně zmíní Československo. O Kunderovi už se mnou taky pár lidí chtělo diskutovat, bohužel narozdíl od vás jsem od něj nečetla vůbec žádnou knihu.
OdpovědětVymazatZdravím do Seattlu! Krásné město, já tam byla v roce 2008. :) Pamatuju si hlavně ten obrovský nátřesk ve vůbec prvním Starbucksu. Zkuste "Nesnesitelná lehkost bytí", to se dá číst i s dítětem nebo na cestách a je to nádherné - i když k některým pasážím jsem se musela vracet, to přiznávám. Jinak uznávám, že Američané obecně měli o Česku větší povědomí než Turci. Ale vzpomínám si taky na jeden zážitek z Upstate New York, kdy se mě jeden pán zeptal, jestli "v tom Česku máme internet". :)
Vymazat