HAMAM: V tureckých lázních
Tady je text, jak vyšel v časopisu:
Od Sevgi, která mi hlídá dítě, zatímco já procházím nenápadnými dveřmi nedaleko hlavního ankarského náměstí Kizilay, jsem dostala jasné instrukce: utíkej hned teď, v tomhle mizerném počasí bývá odpoledne narváno k prasknutí. A hledej Hüsniye. Je nejlepší.
A tak jsem poprvé v životě v hamamu. Tedy, v hamamu jsem potřetí, ale pravé, turecké, neturistické, a tudíž lehce ošuntělé a trochu zatuchlé lázně, kde je z mnoha nápisů do angličtiny přeložená jediná věta (Nevstupujte do sauny v trepkách!) a anglicky nemluví vůbec nikdo, zakouším prvně. Jsem tu zvláštní zjevení, Alenka v říši divů, co opakuje "no Turkish", za ruku se nechá přivést do šatny a vytahuje si zpod džínů lem kalhotek, aby se posunkově dorozuměla, jestli si má sundat i ty. Tak ne – ty jediné si můžu nechat. Svléknu se, recepční zatím típne venku cigaretu. Sejdeme několik schodů a vnoříme se do místnosti, kde mě okamžitě obteče horko a pára. "Hüsniye!" zařve ta žena, načež se z oblaku pěny vynoří jiná, chytne mě za ruku a vede mě v podstatě z venkovních mínus osmi do sauny. „Sevgi,“ kývne na mě povzbudivě, jako že od mé chůvy všechno ví, jenom, co přesně si budu přát? V šatně se potí další žena, která prý umí "trochu anglicky", což znamená, že mi překládá slova, která pro jejich univerzálnost rozumím i v turečtině – masáž, double masáž, peeling, kahve - kávový, to si zrovna pamatuju, a pak řekne vlastně jediné slovo anglicky – forty four. Čtyřicet čtyři lir. A sedm. A pak pět. Nevím kolik je za co a už vůbec ne, kolik je to dohromady, ptám se, jestli berou kartu, nikdo mi nerozumí, tak zkouším Visa, to je taky univerzální termín. Oh ne, Visa ne, říkají, takže kreslím do vzduchu sedmičku a nulu a zvedám dlaně ke stropu. Chápou to, mám sedmdesát lir hotovost, mají si se mnou dělat, co se do této částky vejde a co uznají za vhodné.
A tak, to už nahřátá, sedím u jedné z fontánky (turecky "kurna", dočetla jsem se před chvílí v průvodci) po stranách obrovské mramorové místnosti. Zatímco se pomocí plastové misky polévám horkou vodou, obzírám hamam, pochopitelně striktně ženský, muži mají vchod z druhé strany budovy. Hamamy mají dlouhou historii. Původně se stavěly poblíž mešit, aby lidé důkladnou očistou splnili přísné požadavky islámu. Hojně však sloužívaly a slouží dodnes také jako místo společenského setkávání.
Sleduju všechna ta pohupující se prsa, svaly, tuk, polonahé zadky, celulitidy, kamarádky, matky s dcerami a usmívám se, když si vzpomenu, jak jsem v USA potkala v sauně paní v neoprenu. Co by řekli tomu tady? Třeba mé masérce oblečené v černé sportovní podprsence, mega pupek stažený v kratičkých legínách, které tu a tam dvěma prsty pozvedne a vyleze si za ně misku vody. Nevím proč, ale všech sedm masérek, co tady pracují, vypadají trochu jako potem zlité zápasnice sumo. Mohutné Turkyně, všechny zřejmě starší, ale všechny bez jediné vrásky. No bodejď by ne, když směnujete v takovém vlhku!
Nevím, jak se polévat správně, kolik misek je málo, kolik moc, ale to už mě Hüsniye bere k velkému horkému kameni v centru místnosti. Lehnu si na něj, nechá mě ještě pár minut nahřát, načež mi začne drhnout kůži drsnou žínku. Nebere si servítky a jak je mohutná, dává mi do těla. Žínkou mě projede úplně celou včetně obličeje a každého milimetru mého meziprstí. Inu, dodnes jsem nevěděla, jak se správně dělá peeling! Ten můj jednou za čas ve sprše je spíš takové aby se neřeklo. Zato tady se doslova loupu z kůže, vypadá to, jako by někdo zuřivě gumoval obrovský výkres, odpadávajících útržků mého těla je tolik, že i Hüsniye uznale hvízdne. Několikrát miskou mohutně spláchne mě, kámen, sebe a své intimní partie a zatímco dál ležím, donese nám oběma minerálku. Hltavě ji vypiju, už se nemůžu dočkat, začíná totiž hýčkací část procesu. Hüsniye pomocí mýdla vloženého do látkového vaku tvoří obrovské množství jemné pěny. Tu mi nanáší na tělo, které od prstů na nohou jemně propleskává a hněte, aby se mi na úplný závěr zabořila do vlasů a ty mnula a mnula ... A pak je vložila do lavoru naplněného ledovou vodou, než z plného výstřihu vyloví miniaturní balení masky a kondicionéru. Pečlivě mi obojí vetře do vlasů a znovu mě dovede k „mojí“ fontánce, kde se mám polévat, polévat a polévat, dokud nebudu mít dost.
V tradičním hamamu mi nikdo neřekne, abych už šla. Půjdu, až budu chtít. Pak stačí kývnout a Hüsniye a je u mě s lehce sepranými ručníky, do kterých se zabalím. Vyjdu schody k recepci, kde mě čeká odpočinkové křeslo, turecký čaj a kadeřnice. To kdybych toužila odcházet z hamamu s dokonale vyfoukanými vlasy. Na to už dneska nemám nejen hotovost, ale ani energii. Cítím se neskutečně, ale příjemně unavená, kůži hladkou jako dětskou prdýlku, pořád se jí dotýkám jako jestli ten efekt ještě drží, tak drží, a teď mě omluvte, jdu si na chvilku lehnout ...
Ahoj Jani! Chystám se za pár týdnů na krátký výlet do Istanbulu, úplně poprvé v životě, tak se těším. A hamam je na mém listu přání, co bych chtěla stihnout. Děkuju za vhled, jak to chodí, jsem hodně zvědavá. Blanka
OdpovědětVymazatDěkuju! A užijte si Istanbul. :) A hamam samozřejmě!!! :))
Vymazat