Benjamínovi jsou dva roky

Benjamínovi jsou dva roky

Moje "miminko", co už není miminko, dneska slaví druhé narozeniny. Loni jsme byli všichni tři nemocní a narozeninový den prospali. Takže dneska se těším, že si ho užijeme.  

Mohla bych začít typickým klišé o tom, jak ten čas hrozně letí, kdy mi ten Benjamín tak vyrostl a tak podobně. Je to sice pravda, na druhou stranu, připadá mi, jako bych za poslední rok nebo dva prožila roků tak pět. Určitě v tom sehrálo roli naše stěhování do Turecka i ohromující množství věcí, které se Ben za svůj krátký život stačil naučit: extrémně rychle chodit, běhat a skákat, zdolávat prolézačky všeho druhu, zapnout a odepnout si bezpečnostní pás v kočárku, dětském stolečku a autosedačce, postavit z Lega vlak, kopat do balonu, zapínat a vypínat myčku, pračku, sušičku, televizi a bohužel i YouTube, přitáhnout si židli ke kuchyňské lince, vylézt na ni, sebrat vařečku a předstírat, že míchá, jezdit na odrážedle, řídit Tatru a nebourat, sem tam použít úspěšně nočník, nazout si boty a zalepit suchý zip, vztekat se, chechtat se, být s chůvou, ořezat pastelku!!! ... Anebo nám připravit svačinu. 

Když jsem nás minulý týden nakládala do taxíku a zjistila jsem, že mám v kočárku dvě konzervy tuňáka zabalené v zavíracím sáčku, které tam můj syn propašoval, zatímco jsem si doma těsně před odchodem odskočila na WC, dojalo mě to k slzám. A ano, jsem pyšná a mám to nejšikovnější dítě na světě, samozřejmě. J A je ten Benjamín hrozně silný! Když jsem ho minulý týden na jeho přání pověsila na hřišti na jakousi dětskou hrazdu, vydržel tam 35 vteřin. Dost často taky něco říká, ale konkrétní slova v tom zatím rozpoznávám jen s extrémní dávkou fantazie. V otázce jazyka je mi ho, vystaveného češtině, angličtině a momentálně ještě turečtině trochu líto. Vždyť v tom mám chaos i já! 

Často mi připadá, že spíš než s věkem roste a mění se s přesuny mezi zeměmi. Při příjezdu do Turecka se z něj stal energický drak. Před Vánocemi po návratu z Čech jsem se zase jedno ráno probudila a měla pocit, že zestárnul ne o deset hodin, ale o několik měsíců. Najednou byl o tolik větší, tolik rozumnější než předevčírem při čtení pohádky. Měl o tolik delší vlasy! Zničehonic měl taky úplně jiné zájmy. Už to není záchodová štětka, toaletní papír a vytahování hrnců z polic, ale lezení na všechno možné, chození v dospěláckých botách, kabely, zapojování přístrojů do zásuvky, mačkání čudlíků a schovávání se do skříně. Proto mi připadá vtipné, jak všichni říkají, že s každým dalším měsícem, co je dítě na světě, se mateřství zjednodušuje, že už to nedá tolik zabrat. No nevím. V posledním roce se mi zdá, že relativně jednoduché to bylo po šestinedělí, kdy Benjamín hodně spal, zhruba tak do doby, než začal chodit. Od té chvíle denně páchá nepočítaně bezděčných pokusů o sebevraždu, kterým – vzhledem k tomu, že má dnes narozeniny – zatím úspěšně zabraňuju. Každopádně ohlídat, aby jenom přežil, je vyčerpávající náplň na celý den. 

Je to jeden z důvodů, proč jsem letos vzdala snahu udělat krásný zdravý dort (nad kterým by oba moji B. stejně udělali smutný obličej a musela bych ho sníst celý já, aby se nevyhodil) a včera večer jsem upekla obyčejné čokoládové muffiny (chuťově skvělé, ale po vyndání z trouby "spadly" a propadly se  - kdybyste někdo věděli proč a co příště s tím, budu ráda za tip do komentářů - děkuju!), do kterých jsem zapíchala malé svíčky a obrázky "Cars", Benjamínkova oblíbeného filmu a nejoblíbenějších hraček. Velký dort pak bude mít za týden u babičky v Dražovicích.

S dárky je to také relativně jednoduché. Obě dvojice prarodičů plus teta a strýc jich pravidelně obstarávají tolik, že B. a já nemusíme kupovat vůbec nic. Nakonec jsme se rozhodli, že Benjamín dostane kolo - balanced bike - a já mu ještě přikoupila malý jezdící vláček, který už jeden má a naprosto ho miluje, ale bohužel si ho rozbil, když zkoušel, jak to dopadne, když vlak bude jezdit po kuchyňském stole a spadne na podlahu.   

Oproti loňsku jsem se v Benově druhém roce víc vyspala a také zněkolikanásobila množství improvizace. O to překvapeněji zírám nejen na všechnu odbornou literaturu a články, ale především na rodiče, na mámy, které vypadají, že vědí přesně, co a jak se má a co nemá, co je pro dítě nejlepší, všechny ty komentáře, diskuze, vyhraněné názory na všechno ... Kde se berou, když já si připadám, že kromě zachraňování, aby dítě přežilo, což je instinkt a přirozenost, dělám ve všem jiném spíš takový pokus? Každý den nejlépe a nejpečlivěji, co dovedu, ale stejně je to pokus. S nejistým výsledkem.  

Tak jsem zvědavá zase za rok, kam směřujeme! 

Všechno nejlepší, můj Benjamínku. 😘