Jak vás změní život v cizině? - 1. díl

Jak vás změní život v cizině? - 1. díl

"Jak vás změnila Amerika?" zeptal se mě nedávno jeden novinář při rozhovoru o knize. Podobná otázka mě napadá často. Jsem zvědavá, jak se na mě odrazí život v Ankaře a přemýšlím nad tím, jak mě zformovalo pět let v Americe – kromě toho, že mluvím lépe anglicky. Hodně uvažuju nejen o změnách samotných, ale i o tom, jestli je opravdu podmínil jenom život za mořem nebo ke mně přišly díky manželství s B. a taky s věkem.


Nebo možná jsou kombinací toho všeho dohromady? To těžko říct. Co ale vím, do časopisu se na toto téma vejde pár řádek. A já změn pozoruju docela hodně. Tak hodně, že když jsem tento text napsala, bylo mi jasné, že ho budu muset rozdělit do několika dílů, aby se to dalo učíst. Tady je první.

Jsem větší humanistka

Než jsem odešla do Ameriky, byla jsem velká kapitalistka. Jenže v USA jsem najednou viděla lidi, u kterých heslo "každý svého štěstí strůjcem" nezafungovalo. Mnohokrát jsem se setkala s tím, že člověk neměl úspěch nikoli proto, že se dostatečně nesnažil, ale proto, že prostě neměl štěstí. O vlivu štěstí a náhody na život člověka se ale obecně mluví velmi málo. Natož v Americe, která mi z toho důvodu přišla k mnoha lidem prostě krutá. Čím dál častěji jsem se přistihávala, jak se ošívám, když slyším americké klišé, že kdo má schopnosti, nasazení a chce pracovat, automaticky uspěje a dokáže se o sebe postarat, a kdo schopný není, holt je to jeho vina, že se nedaří a končí na okraji společnosti. Logicky následoval pomalý pohyb vlevo. Čím častěji jsem potkávala na ulici chudáky, čím víc jsem se bavila s ženami, kterým systém po porodu neumožnil strávit se svým dítětem prakticky žádný čas, tím častěji se mi draly na mysl i jazyk hodnoty jako humanismus a lidskost ve smyslu starosti o důstojný život všech lidí. Tyto hodnoty mi v USA chyběly. 

Oblepuju ledničku
Do USA jsem přišla coby milovnice minimalismu a čistých linií. Pohled na lednice ve většině amerických domácností mi způsoboval závrať: nevkusné samolepky z prezidentských kampaní, kýčovité magnety, pohlednice s pokroucenými okraji, magnetická háčkovaná dečka s otáčivým kolečkem ("My diet is off."/"My diet is on." - Držím dietu. Nedržím dietu.) Kýč jak bič, říkala jsem si  vždycky a spolkla výčitku pokaždé, když B. chtěl mít na očích plánovací kalendář, magnet z Prahy, pohled z Japonska, naši fotku, jídelní lístky z oblíbených restaurací, vánoční přání, snímek z ultrazvuku, vzkazy, co jsem mu sem tam napsala nebo co si občas skládáme z magnetických písmen ... No, abych to zkrátila. Za šest let a navzdory jednomu stěhování máme ledničku oblepenou jako každá jiná americká domácnost a já k její podobě výrazně přispívám. Co se změnilo je můj pohled na ni. Už ji neberu jako kýč, ale spíš jako jakési barevné řidící centrum naší rodiny. Je to nástěnka, úložistě důležitých dokumentů, mood board, deník, to do list, co nezapomenout, co zaplatit, telefonní seznam s kontakty na lékaře, do čistírny. Je to chaos, který drží náš život v řádu. 

Nemám na všechno odpověď

Asi nejzásadněji jsem změnila názor na vlastní názory. Než jsem odjela do Ameriky, byla jsem typická Češka pohybující se vesměs v prostředí, které rádo generalizovalo a škatulkovalo a kde nebylo mnoho místa pro pochybnosti, otázky a různorodost všeho druhu. "Všude je to stejný," je taková typicky česká věta, která to trefně vystihuje. Pak jsem žila v USA a zjistila, že všude to vůbec stejný není. Že jenom variací toho, jak se dá žít, s kým, jak pracovat nebo nepracovat, jestli mít nebo nemít děti, jaké a kolik je nekonečno. Fascinovalo mě to natolik, že dneska jsem přesvědčená, že není jen černá a bílá, není žádné "normálně", není jen jedno správně nebo jen jedna pravda, ale pravd je tolik, kolik je lidí. Tento zvrat se pak promítá do různých oblastí v mém životě – mám minimum předsudků, mám menší potřebu soudit nebo vyvozovat jasné závěry, o těch zapáleně diskutovat na sociálních sítích a pohoršovat se nad těmi, kdo to mají jinak. 

Jsem zapálenější ekoložka
V USA mě píchlo u srdce pokaždé, když jsem vytáhla paty z bytu a viděla: věčně rozsvícená světla na chodbě, nastartovaná auta, ve kterých nikdo nebyl, aby se buď vytopila nebo vychladila, tři banány  ve dvojité igelitce, koše napěchované papírovými kelímky od kávy ... Vždycky jsem byla ekologicky smýšlející člověk, ale Amerika moji šetrnost ještě prohloubila. Dala jsem dvě látkové nákupní tašky do auta, další jsem si přicvakla na klíče, pořídila jsem si látkové pytlíky na ovoce a zeleninu, sobě i B. láhev na vodu. Stala jsem se mistryní v dojídání a gastro kreacích ze zbytků, posedlým třídičem, lektorem a zarputilým přednášejícím na téma "proč byste mohli zastavovat vodu, když si čistíte zuby a zhasínat v místnostech, kde nejste". Pokaždé, když moje počínání nebo příležitost ukázat, že to jde i jinak, přišly někomu alespoň hodné zamyšlení, pocítila jsem injekci zadostiučinění. Na pár minut jsem se cítila jako bych právě zachránila lidskou existenci na planetě - tedy minimálně než jsem došla k prvnímu odpadkovému koši. Ale stejně ty přeplněné koše byly pro něco dobré. Mnohem výrazněji jsem si uvědomila, že kapitalismus, trh, byznys možná hranice nemají, ale planeta někde určitě ano. No ale to už jsem zpátky u prvního bodu.

Pokračování za pár dnů.