Co mi dělá radost: Vracet se ke knížkám z dětství

Co mi dělá radost: Vracet se ke knížkám z dětství

Díky svému takřka dvouletému synovi se teď vracím ke knížkám, které jsem za život četla už desetkrát nebo padesátkrát. Říkadla s ilustracemi Josefa Lady, Děti z Bullerbynu, Medvídek Pú, Pipi Dlouhá Punčocha nebo různá dobrodružství Krtka. 
A víte co? Říkám, že je přečítám Benjamínovi, což sice doopravdy dělám, ale dochází mi, jakou radost z těch knížek mám i já sama. Propadám se do desítky let starých vzpomínek na to, jak mi je četla maminka nebo třeba jak jsem si některé z nich pečlivě podepisovala. V "Dětech z Bullerbynu" je dokonce ještě vidět pogumovaný pomocný řádek, abych podpis měla rovně a knížku nezničila. 

Hlavně se mi ale líbí, jak jsou svět a bytí v těch knížkách úlevně nekomplikované a idylické. Jak když Krtka zhltne žralok, vyjde o pár stránek dál s úsměvem z jeho břicha i s houfem ryb. Nebo jak medvídek Pú na otázku, zda si dá to či ono, odpovídá "nejraději obojí" a jeho hodiny stále ukazují za pět minut jedenáct, tedy dobu, kdy je "čas na něco menšího".    

Anebo Púova dieta! Podívejte: 

"Zbývá nám tedy jedno. Musíme čekat, až zase zhubneš."
"Jak dlouho trvá takové zhubnutí?" zeptal se Pú ustrašeně.
"Asi tak týden, myslím."  

"Přece tu ale nemohu zůstat celý týden!" 

Baví mě zažívat aspoň pár minut denně idylu, v nímž má dobro a zle jasné hranice a taky to krásné dětské bezčasí, kde je jedno, kolik je hodin, buď je čas hrát si, jíst nebo spát, a kde zhubnout trvá "asi tak týden".