Radost obrovská: Dnes vychází moje kniha!

05.11.18
"Neuvažovala jste někdy o tom, že byste napsala knihu?" zeptali se mě loni na jaře z nakladatelství Mladá Fronta. Odpověděla jsem, že tohle je otázka, kterou jsem si vždycky přála dostat. Vždycky s výjimkou období, ve kterém jsem se právě nacházela: na klíně dvouměsíční miminko, které jsem každé dvě až tři hodiny kojila.

 Dnes ta kniha oficiálně vychází. Mám z toho samozřejmě radost, i když kvůli podlomenému zdraví menší, než jsem si představovala – jak si budu užívat, že mám hotovo, volno, chodit na všechna ta kafíčka, zálibně se dívat na šaty na křest. Každopádně: kdybych chtěla být patetická, řekla bych, že nic většího než knížku jsem nikdy nedokončila. Ale to bych lhala. Porodila jsem. Odstěhovala jsem se do Ameriky. No a právě o tom ta knížka je. O tom, jaké to je, začínat po třicítce úplně znova, někde, kde nikoho neznáte, každému rozumíte tak napůl, s mužem, který některé věci chápe a jindy toho prostě schopen není, protože ho formovala úplně jiná kultura, přesvědčení, víra. Třeba v tom, že snít se má, snít se musí, protože sny se plní. Já mám často tendenci ten jeho americký idealismus nahlodávat, ale dnes to nechám být, protože dnes to zrovna platí.  

Přečíst ukázku z knihy. 

O tom, že jednou napíšu knížku, jsem snila dlouho. Tak dlouho, že když jsem konečně dostala nabídku, skoro rok jsem pro ni nehnula prstem. Důvodem mé nečinnosti nebyl nedostatek času ani inspirace, ale spíš skutečnost, že jsem měla strach. Za prvé, můj velký sen vždycky byl napsat knihu, která změní pohled na svět milionům lidí po celém světě. Přesně vím, co bych řekla na přebírání Pulitzerovy ceny a na šaty pro tuto příležitost mám v počítači založenou speciální složku. Toužila jsem prostě napsat nějaké fantastické dílo do každé knihovny na světě, se všemi náležitostmi, a je jasné, že taková bizarní představa mi nedovolila pokusit se napsat ani první řádek.  

 Za druhé, a to byla vlastně jediná podmínka z nakladatelství, měla jsem psát o Spojených státech. Jenže psát o zemi tak obrovské a příběhově pestré jako Amerika, o které už toho navíc hodně (skvělých) autorů hodně napsalo, je vždycky plné nástrah. Nejprve jsem tápala, jakou dát knize formu, jestli mám zkusit fikci a převtělit se do nějaké hrdinky. Když jsem pak knihu dopsala a krátce nato přečetla Amerikánu, jsem ráda, že jsem to neudělala, protože nikoho takového jako Ifemelu bych nevymyslela. Jakmile jsem se rozhodla, že budu psát vlastní příběh na základě svého blogu, zase jsem se sama sebe ptala, jestli nebudu působit moc samožersky a jestli někoho bude zajímat příběh ženy, která přišla do ciziny vlastně zabezpečená: nemusela vybírat z výlevky v umyvadle vlasy cizích spolubydlících a nedělila jednu plechovku fazolí na dnes, zítra a pozítří. Ve srovnání s bojem o přežití a těžkostmi, které ve Spojených státech zažilo tolik jiných lidí, působilo moje zabydlování se a oběti s ním spojené vlastně úsměvně. A já o nich chtěla psát knihu? ... Malomyslněla jsem pak během procesu tvorby ještě stomilionkrát. Jestli jsem dost dobrá. Jestli to, co píšu, je zajímavé, čtivé, zábavné, napínavé. Občas jsem usínala s otázkami: Co když to vůbec nikoho nebude zajímat? Co když tato věc připadá zvláštní jenom mně? Co když nemám na psaní talent? Co jsem si proboha myslela, když jsem něco takového slibovala? Co když první recenze na Databázi knih bude tak příšerná, že až si ji přečtu, vytvořím si blok a už nenapíšu ani status na sociální síť? 

Zároveň s těmito pochybnostmi se ale dělo něco hrozně zvláštního. Nejjednodušeji se to asi dát vyjádřit, když řeknu, že mi při psaní té knihy bylo příjemně. Kdykoliv jsem si koupila kávu a otevřela počítač, speciálně když jsem věděla, o čem chci psát a dařilo se mi to (myšleno měla jsem pocit, že to není příliš daleko od geniality původního nápadu), měla jsem prostě radost. A vůbec nejvtipnější na tom je, že když pak přišel moment, kdy bylo hotovo, tedy ta chvíle, na kterou jsem se tak těšila, najednou mi to vymýšlení, ty pochybnosti, stres, otázky, ale taky radost začaly chybět. A tak jsem si hned vymyslela další nápad, o čem by mohla knížka další. 

Co vám chci ale říct: Kniha Moje bejby Amerika vychází dnes. Dala jsem do ní všechnu energii a srdce, co jsem měla, a odvahu, nad kterou dodnes žasnu, že jsem vůbec sebrala. Ta knížka je mimořádně osobní, vtipná, nostalgická i bolavá. Je pro všechny, kdo mají jakoukoliv zkušenost s přesunem daleko od místa, kterému byli zvyklí říkat domov. A napsala jsem ji taky jako poctu Česku, zemi, ve které se žije neuvěřitelně příjemně, ačkoliv často máme pocit, že jinde na světě je to určitě lepší. 

Kupte si ji a dejte mi vědět, jak se vám líbí. Uděláte mi vážně radost.  

Vše o knize a ukázku najdete zde. 

A koupit si ji můžete buď v každém knihkupectví nebo z domova přímo zde. 




Novější příspěvek
Starší příspěvek
14 komentářů