Zabydlování se v cizím městě

Zabydlování se v cizím městě

Když jsem dneska ráno otevřela Facebook, vyskočila na mě další zpráva podobná těm, na které pisatelům dlužím odpověď už dlouhé dny: tak co, jak se zabydlujete? Tak jsem si řekla, že využiju toho, že píšu blog a odpovím všem najednou. 

Do Ankary jsme odjeli o rok dřív, než bylo původně v plánu. B. měl absolvovat poměrně rozsáhlý kurz turečtiny a já jsem se zapsala alespoň do zkrácené online verze. Jenže nakonec zasáhly okolnosti, odjeli jsme velmi rychle a z výuky jazyka nebylo nic. Ze Spojených států jsem to nebrala jako tragédii, ale v Ankaře se ukazuje, že mít alespoň malý jazykový základ – tedy vědět, jak se řekne dobrý den, děkuji, číslovky jedna až deset, jedeme, zastavit, voda, dítě a dalších pár slovíček - by se hodilo. Velmi mě překvapilo, jak málo lidí tady mluví anglicky, myšleno neřeknou ani jediné slovo (například hello nebo nezareagují na poděkování) – přitom kolikrát mají na tričku anglický nápis a pracují třeba v kavárně s anglickým názvem, kde mají dokonce v nabídce brownies.  

Přestože Turecko je v očích Američanů tzv. hardship post, tedy práce a život s výrazným podílem nepohodlí, já jsem se sem velice těšila a do teď prohlašuju, že jsem se vrátila do Evropy. Tohle je mimochodem vtipné, jelikož jedna moje známá z Taiwanu říká o Ankaře, že "už se nemohla dočkat, až bude zase zpátky v Asii". Už jsem natěšená, jak budeme s Benjamínem lítat pravidelně na Moravu – smělé plány jsou jednou za čtvrt roku, protože z Ankary do Vídně existuje přímé letecké spojení a cesta trvá jenom hodinku a tři čtvrtě. To je kratší než dojet ráno kolem půl osmé z předměstí do centra D.C. 

Pračka s tahákem.

V Ankaře rozhodně nemám pocit nepohodlí. Díky B. práci jsme dostali nádherný prostorný byt v elegantní čtvrti s výhledem na velký městský park, dětským hřištěm, basketbalovým hřištěm a tenisovým kurtem. V domě máme recepci a výtahem se dá dojet do velkého krytého fitness centra s dvěma plaveckými bazény a spa. V areálu je i malý obchůdek, kde se dá koupit to nejnutnější do lednice, toaletní papír, pasta na zuby a podobné věci, a taky kadeřnictví. Pět týdnů před příjezdem nás zkontaktovali naši sociální sponzoři – americká rodina, která už v Ankaře nějakou dobu žije a je nám k dispozici, pokud cokoliv potřebujeme. Než jsme přijeli, nakoupili nám základní věci jako chleba, máslo, vajíčka, sůl a pepř, abychom první ráno měli alespoň co posnídat. Po příjezdu nás vzali omrknout město, ukázali nám, kde je nákupní centrum, fantastický zeleninový a ovocný trh s nejlahodnějšími fíky a vysvětlili, co a jak funguje u nás v domě. Sociální sponzoring je forma dobrovolnictví, kterou výhledově oplatíme zase dalším nově příchozím.

Co se stane, když spustím mixér bez tohoto zařízení?

Co se týká domácnosti, náš byt je vybavený veškerým nábytkem. Protože jsme přijeli každý s jedním kufrem, ve kterém jsme měli pár kousků oblečení, kosmetiky a hraček pro Bena, v bytě na nás čekalo tzv. startovací vybavení – postel povlečená ložním prádlem, varná konvice, žehlička, dvě pánve, dva hrnce, šest hrníčků, šest skleniček, dvě vařečky a pár dalších maličkostí. Jakmile nám ze Spojených států přicestuje naše vybavení, startovací kufr, který vypadá jako obrovitánský lodní, musíme sbalit a vrátit. Ještě dodám, že všechny domácí spotřebiče jsou v turečtině, nicméně vybavené podobnými taháky jako ten k pračce a sušičce na obrázku výše. 

Jediné, co si ze startovacího vybavení můžeme ponechat dlouhodobě, jsou černé transformátory na korekci napětí pro přístroje zakoupené v USA a vyrobené pro napětí 110 - 120 Voltů. Upřímně tento "dar" nechápu, protože mám pocit, že dnes už jsou všechny přístroje vyráběné tak, aby bez problémů fungovaly v zásuvce v jakékoliv zemi světa ... ? Ale ověřovat se mi to moc nechce, jestli to znamená, že bych při mixování Benjamínovy svačiny mohla shořet na uhel. To radši budu pokaždé vytahovat ze skříně v kuchyni černou krabici. (A budu se snažit NA TO NEZAPOMENOUT.) 

Tahák do peněženky

Od první minuty, kdy jsem se před lety seznámila s B., mě fascinuje, jak je o Američany v zahraničních destinacích skvěle postaráno. Z doslechu vím, že čeští diplomaté takový luxus nemají (většina si v zahraničí hledají sami i bydlení), možná proto si nesmírně vážím každé maličkosti. Hned první den jsme například obdrželi tlustou složku plnou užitečných informací a tipů na výlety, ve které jsem našla i takové vychytávky jako anglicko – turecký slovníček pro komunikaci s tureckým kadeřníkem nebo tyto nápomocné taxi kartičky, které vozím v peněžence pro řidiče, co nerozumí ani slovo anglicky - což je většina. 

Kromě toho máme v Ankaře k dispozici i vlastní zámořský supermarket (BX), který prodává věci ze Spojených států. Chodím tam jednou za dva týdny hlavně kvůli jakési domácí pohodlnosti – vždycky vím, po čem sáhnout, co kupuju a jak to bude chutnat, a za dvacet minut mám nakoupeno. Pravidelně kupuju hlavně slaninu a arašídové máslo, které se v Ankaře vyskytují jen ve specializovaných obchodech a rozhodně ne ve všech. A B. je bez slaniny jako bez ruky. Navíc si tam vždycky ráda připomenu, jaké to je, když po vás nikdo nehází banány, jogurty a další věci, ale pěkně vám je naskládá do tašek a ještě je odnese až k autu nebo do taxíku.