Co mi udělalo radost: Sbírání kaštanů v Turecku

Co mi udělalo radost: Sbírání kaštanů v Turecku

Kdybych se vás zeptala, jaké stromy rostou v ulici, kde bydlíte, nebo v nejbližším okolí, věděli byste? Myslím aniž byste teď rychle vykukovali z okna. Já bych nevěděla. Tedy až do dneška, kdy mi doslova před nos spadl velký hladký kaštan. 

Překvapilo mě to hned za dvou důvodů. Za prvé, padajícím hnědým kaštanům jsem ve Spojených státech úplně odvykla. Nepamatuju si, že bych je v našem okolí kdy viděla, tím pádem jsem na ně úplně zapomněla. A za druhé, neočekávala jsem je v Ankaře. A rozhodně ne pár kroků od našeho domu.

Kaštan jsem mimoděk sebrala, a když jsem se ohnula, najednou kolem mě byly další: malé, velké, právě vyloupnuté ze slupky, vyschlé, ještě obalené pichlavými bodlinami. Měla jsem z nich takovou radost! Vysadila jsem Benjamína z kočárku, abychom jich mohli pár posbírat spolu. Ačkoliv jsem si říkala, že se zastavujeme kvůli synovi, doopravdy jsme zastavovali kvůli mně. To já jsem měla vyboulené džínové kapsy, zatímco Benjamína mnohem víc zajímal kanálový poklop. Rozhodně jsem neměla v plánu z kaštanů nic vyrábět ani je v našem holobytě vystavovat jako podzimní dekoraci. Sbírala jsem je prostě jen tak. A úplně nejvíc mě bavily ty, kterým sotva praskla zelená slupka a musela jsem je z ní opatrně vypreparovat, aby se objevily ty nejčerstvější, trochu vlhké, hlaďounké a koňsky hnědé. 

Benova minikaštanová sbírka :)

Mám kaštany ráda. Líbí se mi, jak bezdůvodně padají ze stromů, jak jsou hladké, když je chytnu do ruky, jak mě vždycky vrátí do dětství, ke kostelu v Dražovicích, kam jsme je chodili sbírat s babi a dědou ... A taky jak spojují lidi napříč národy. Když jsem se totiž v jednom momentu narovnala, abych přesypala kaštanovou nadílku z džínů do kočárku, sbírali jsme už čtyři. Prostě jen tak.