Začátek v nové zemi: Je lepší být připravená, nebo překvapená?
"Nevím, myslela jsem, že v Ankaře možná ani nebude kde," odpověděla jsem, načež mě podrobně seznámil s jakýmsi asfaltovým velkookruhem a cyklostezkou nedaleko našeho domu.
Zase mi to připomnělo, jak jsme v přístupu k přesunu do nového místa naprosto odlišní. Nebo spíš jak moc jsem se v tomto ohledu za poslední dobu změnila.
Můj muž odlétá připravený, jako obvykle. Veze si s sebou obsáhlou složku materiálů o městě, které už samozřejmě všechny přečetl, zatímco já jsem je pouze uložila do k tomu určeného souboru v počítači. Má v hlavě perfektně zafixovaný plán města a dokáže se v něm precizně orientovat, ačkoliv jsme stále ještě v D.C. Přesně ví, kam po příletu půjdeme nakupovat, jak dlouho mu to bude v pondělí ráno trvat do práce a kolem které památky z jakého století pojede. Tohle je přesun podle B. Do detailu naplánovaný, nabitý fakty, čísly, vzdálenostmi a čas od času výčitkou, jak je možné, že já se vůbec nepřipravuju – nejsem schopná si do hlavy zafixovat ani naši novou adresu.
Samotnou mě to někdy překvapuje. Obzvlášť když si představím, že ještě tak před pěti lety bych nevyrazila na cestu, aniž bych předtím nepřečetla minimálně jednoho průvodce a nejzajímavější části neoznačila barevnými papírky. Jenže pak jsem potkala B., který dokázal připravit obsáhlou informační složku i na víkendový výlet do Florencie. Po tom zážitku jsem usoudila, že jsem ve shánění informací bídná. Zpohodlněla jsem a začala spoléhat na něj. Bylo tu ale ještě něco: pod nánosem všeho, co už jsem o místě věděla, než jsme tam dorazili, mi najednou přišlo ... obyčejné. Jako už bych v něm kdysi dávno byla. (Nic proti obyčejnosti, ale jedna z věcí, kvůli které mám ráda cestování, je nevšednost. Že všechno je najednou jiné, než na co jsem zvyklá.)
Došlo mi, že když kamkoliv vyrazím s přesným plánem, jsem jím ovlivněná víc, než bych chtěla. Už v letadle vím, co mě asi čeká a kam půjdeme, v hlavě se mi srocují předsudky a vzniká seznam, čeho si mám všímat a jak to mám hodnotit. Těším se na konkrétní památky, restaurace a zážitky a přestávám si všímat těch drobnějších. Pak mám pocit obyčejnosti a chybí mi udivenost. Zkrátka jsem zjistila, že mnohem raději se v nějakém místě prostě objevím a čekám, co zajímavého potkám, jak to na mě bude působit a jaký příběh tam objevím. Teprve pak si o něm něco přečtu. Pro potěšení. Nikoliv proto, že musím, abych se připravila.
Nechci, aby to vyznělo, že někomu radím, jak se má nebo nemá připravovat na cestu. Je jasné, že dovolená ve Francii dovoluje volnou přípravu spíš než když vyrážíte na vlastní pěst třeba do Jihoafrické republiky. A možná už za týden a něco zjistím, že Ankara si přípravu žádala a já jsem ji podcenila.
Žádné komentáře: