Co mi udělalo radost: Kniha Dědina

Co mi udělalo radost: Kniha Dědina

Od té doby, co jsem taky psala o Geniálních přítelkyních a o Haně se mi nestalo, aby mě nějaká kniha nadchla tak, že by stálo za to věnovat jí celý blogový post. Až do včerejška, kdy jsem dočetla Dědinu.

Knihu jsem si koupila jako e-book hlavně kvůli obálce, konkrétně zelenému ubrusu, který mívala na stole i moje babička. A jsem si docela jistá, že někde na půdě by se možná našel taky hodně podobný talíř, i po sedmdesáti letech pořád v krabici a úplně nový, protože zrovna tuhle sadu si babička šetřila. 

Od první stránky jsem pak žasla, jak mě autorka vtáhla do vesnice, kde jsem sama vyrostla a nakolik moje reálná dědina odpovídá té její. Ačkoliv jsem četla v hlavním městě USA, pětatřicetiletá, matka, díky Dědině mi zase bylo dvanáct, stála jsem u pultu v jednotě, kam jsem s babi chodila pro "patnást deka gothaja", na návsti mluvila s Helunou, Věrunou, Marunou, u nás na dvoře sledovala řezníka, co střívkoval jitrnice a deset se mu jich pak "zabalilo jako véslužka“" a vracela jsem se do obýváku, kde šlo zaslechnout třeba tuto konverzaci:   

"Nechoď k temu voknu, ať si lidi nemyslijou, že nemáme co na prácu."

"Vždyť tam máte záclony," odpovídal jsem jí.

Ale ona se nedala: "Vo to huř. Řeknó si, že je pozoruješ."

Jakoby každýho zajímalo, co dělají druzí.

Nadchlo mě, že Petra Dvořáková zvolila pro knížku jazyk, kterým se na Moravě, potažmo na Vysočině doopravdy mluví, a že v nakladatelství Host pracují lidé natolik osvícení, že knihu vydali, přestože je to vlastně risk. Chápu, že čtenáři, co nevyrostli v moravských vesnicích, mohou mít ze čtení obavy a nářečí je může odradit. Prosím vás, nenechte se! (Na začátku je mimochodem slovníček, ten vám pomůže!) 

Ačkoliv Dědina nemá žádný velký příběh a doopravdy jde vlastně o čtyři rozdělné povídky, text jsem přímo hltala. Ke konci mě trochu mrzelo, že jednotlivé povídky a postavy nejsou nějak nápaditě propojené, myslím, že pak by kniha byla úplně dokonalá. I tak mě ale Dědina bavila, rozesmívala, rozčilovala, dojímala svou obyčejností a věrohodností. A bohužel mi také připomněla pár věcí, které se mi kdysi na vesnici zajídaly: jak lidé často řeší životy ostatních víc než svoje vlastní, dokáží být nepřejícní a sami si lžou do kapsy.

Asi úplně největší potěšení mi způsobily dvě věci. První, že Petra Dvořáková vesnici nijak nepřikrášluje, nevysmívá se jí ani svým hrdinům, nesoudí je, nemudruje, neparoduje, nevychvaluje do nebes styl bio-eko, ale píše o tom, jak zatraceně těžké je vypiplat z půdy každé rajče. (Já vím!) Já jsem ze své dědiny pryč víc než patnáct let. Některé věci si budu pamatovat navždycky, ale spoustu bych ji zapomněla. Taky proto, že dědina, nejen ta moje, ale všechny dědiny, se dost mění.  Petra Dvořáková jako by napsala kroniku vesnice, kde jsem se narodila a vyrostla. Ať v knize otevřu jakoukoliv stránku, najdu tam kousek své historie a svých vzpomínek. 

Druhé potěšení mi přinesla pasáž, v níž jedna z hrdinek popisuje svůj ženský svět a úděl u plotny. Když jsem byla malá, tolik jsem si toho nevšímala, ale přesně tak (cituju níže) se chovaly obě moje babičky a do jisté míry tak dodnes jedná i moje maminka. Chovala bych se tak i já, kdybych zůstala na vesnici? Jak moc by se to ode mě očekávalo? To nevím, ale říkám, si, jak se ženský svět od mé puberty za pouhých pár let hrozně moc změnil a hlavně jak úplně jiná než předchozí generace v mé rodině jsem já – třeba v tom, že si vždycky sednu s ostatními ke stolu a že jsem vždycky měla po svém boku muže, co si nejen podali žlice, ale klidně si i uvařili. 

Rozdám na stul tři taliře, Zbyněk nakonec taky zasedne. Josefovi a Zbyňdovi naložim hodně, Jiřičkovi jen málo. Moc toho nepojí. Sama si vezmu až potom. Nikdy sem si nesedala ke stolu s vostatnima. Dycky sem nejdřív vobsloužila a pak si teprve pojedla sama. Nebo si jen tak hodila do huby u sporáku. Tak se to dycky dělalo u nás doma. "Ženská má prvně dat všem vostatnim a vona až potom," řikala maminka. Josef mně to nejdřiv vyčital, ale já se nedala a von si nakonec zvykl. Na druhou stranu sem byla radši, že Josef si nechcel na moje vobsluhy zvykat jako jiný chlapi v dědině. Však Helunin Bohóš by prej rači seděl hodinu nad taliřem s polivkou, než aby se zvedl a podal si sám žlicu. To já bych nesnesla! 

Přečtěte si to, ať jste z dědiny nebo z města. Je to fantastická knížka!