Pět fází stěhování

Pět fází stěhování

Je to už pět let, co jsem se stěhovala z Prahy do Spojených států. Tenkrát ještě svobodná a bez dítěte. Taky proto se mi to zdá jako minulost tak vzdálená, že už jsem dávno zapomněla, jaké to je, když je všechno vaše oblečení sbalené v igelitových pytlích na odpadky, když musíte přeskákat a přeskládat pět krabic, abyste našli aspoň jednu vidličku, když jíte na zemi ... tou jednou vidličkou. 

Upřímně, nemyslela jsem si, že naše stěhování bude tak náročné. Máme relativně malý byt a nikdo z nás, co ho obýváme, neoplývá touhou zaplňovat ho zbytečnými krámy. Navíc stěhování de facto zařídí firma, která vše pečlivě zabalí, uskladní do krabic, naloží a pošle do našeho nového domova do Ankary. Takže vlastně všechno, co musíme udělat, je roztřídit věci v naší domácnosti na tři hromady a pohlídat, abychom se u každé vešli do stanoveného váhového limitu: první část věcí zůstane ve skladu tady v USA (jeden průměrně velký sklad), druhá poletí do Ankary letadlem a měla by tam dorazit nejpozději za tři týdny (limit 300 kilo), třetí pojede lodí a přijde nám jako předčasný vánoční dárek (9 000 kilo včetně auta). 

Vlastně by to nebyla taková katastrofa, kdyby příprava neobnášela vyřešit i některé zásadnější otázky naší budoucnosti, než jestli budeme první tři týdny potřebovat otevírák na konzervy (a na kterou hromadu ho tedy hodit). Tak například: Co s dětskou vaničkou? Miminkovským oblečením? Do skladu? Nebo vzít s sebou? Druhé dítě bychom chtěli, ale pokud to vyjde, rodila bych v Turecku? V Česku? Vrátila bych se zpátky do Spojených států? Budeme tedy v Ankaře dva roky, nebo víc? A co potom? Pojedeme dál, nebo se vrátíme do USA? ... Nebo šíleně přeháním, když tohle řeším? Abych to zkrátila, je to spousta otázek, na které neznám – a logicky nebudu znát – odpovědi. Takže rozhazuju věci tak nějak podle pocitů. Nebo spíš podle toho, v jaké fázi stěhovacího procesu se zrovna nacházím:

Fáze 1 (předstěhovací):

Plánuju, jak stěhování využiju k tomu, že udělám zároveň velký úklid. Poctivě přeberu každou zásuvku. Věci, které s námi pojedou, pečlivě vydrhnu a předpřipravím tak, aby se v Ankaře mohly jen vybalit a postavit na místo. Pytle roztřídím, buď podle místností nebo podle věcí, které jakž takž patří k sobě.

Fáze 2 (stěhovací):

Ještě nejsem ani v polovině první místnosti a zdá se mi, že mi dochází energie. V jednom šuplíku najdu třiadvacet párů různobarevných silonových ponožek (ve virginském počasí prakticky nenošených). Abych je nemusela třídit, přesunu se do kuchyně, kde se mi zdá, že to bude jednodušší. Aspoň do chvíle, než otevřu šuplík s kořením, objevím čtyři pytlíky načaté majoránky, tři skořice, tři oregana ... a hned vedle osm dřevěných vařeček. Osm! Je to známka, že jsme "za vodou", nebo jsem zameričtěla víc, než si myslím, když podléhám takovému shromažďování? 

Fáze 3:

Docházím k tomu, že nejspíš platí druhá možnost. Vzedme se ve mně touha stát se minimalistkou. Beru do ruky pytel na odpadky a s vervou do něj skládám všechno, co najdu: pruhovaná trička, skleničky, tři z pěti speciálních uzávěrů na víno ... Všechno to později hodlám odvézt na charitu. Spíš než minimalismus je za tím ovšem přání, abych o žádné z těch věcí nemusela přemýšlet a nemusela je třídit. 

Fáze 4:

Přichází B., který strávil předchozí půl den balením a přípravou auta???!!! Potřebuje se ujistit, že v pytlích pro charitu není nic důležitého. Než si odskočím na záchod, vrátí do police dva ze tří reklamních hrníčků a odpudivě vyhlížející otevírák na pivo. Logo jeho oblíbené automobilky už z něj dávno vymyla myčka, ale pro B. má bůhvíproč pořád silné emoční pouto. Začnu naléhat, aby ho vyhodil, pohádáme se. Cítím se naprosto nepochopená, opuštěná a sama. Jdu se vybrečet do koupelny, chci se vysmrkat, ale nejde to, protože než jsme vyřešili téma "otevírák", Benjamín roztrhal zbytek toaletního papíru na miniaturní kousíčky a narval ho do záchodu. A papírové kapesníky nevím, do které místnosti a do kterého pytle jsem strčila.  

Fáze 5:

Klepe na mě B., ať jdu do kuchyně, nalil nám každému minipanáka slivovice, už tam stejně bylo na dně, a můžeme vychodit aspoň tu flašku. Takže jdu, ťukneme si, dělám ještě trochu naštvanou, ale udobříme se, k čertu s otevírákem, vždyť je to jedno, jediné, co chci, aby se uzdravila moje maminka a abychom do Ankary dobře doletěli. Jak tam tak stojíme, B. říká, že ten otevírák nakonec vyhodil, ty hrnky taky, měla jsem pravdu, bude toho aspoň míň. Hystecky se chechtám, objímáme se, že to dáme. Vždyť už to vlastně dávno máme. Všechno, co doopravdy potřebujeme, máme sbalené každý v jednom kufru, se kterým se zítra ráno odstěhujeme do hotelu. 

P.S. Chtěla jsem sem dát nějaké aktuální foto z našeho bytu. Ale vybil se mi mobil a nevím, ve kterém z těch pytlů na odpadky mám kabel.