Konec kojení

20.07.18
Ačkoliv je to už měsíc a půl, mám pocit, že si téma zaslouží nějak uzavřít, když už jsem o něm tady na blogu napsala tolik.  


Benjamína jsem nakonec kojila skoro šestnáct měsíců, což je ve Spojených státech nevídané. Když se mě před několika měsíci jedna žena v kavárně zeptala "Ty ještě kojíš?", nedokázala jsem rozlišit, jestli se ptá proto, že se mnou na dálku soutěží v kojící výkonnosti nebo proto, že ji pohoršuju. 

S kojením jsem neměla žádné problémy, naopak, jsem vděčná, že jsem pro Benjamína měla takovou spoustu mléka. Kojit mého syna pro mě byla rozkoš. Líbilo se mi, jak mléko proudilo ze mně do něj, jak chvatně sál, moje prso se vyprazdňovalo a on hlasitě polykal teplou tekutinu. Několikrát jsem si říkala, že krmení mateřským mlékem je jedna z nejsmysluplnějších věcí, které jsem kdy dělala. Takže jsem pociťovala lehkou paniku při pomyšlení, že jednou přestanu. Přišlo mi, že je to takový první životní mezník, kdy definitivně končí jedna etapa mateřství a miminkovství. Taky proto jsem konec kojení odkládala několik týdnů a odkládala bych ho zřejmě i dál, kdybych se alespoň jednu noc pořádně vyspala. Jenže stejně jako se kojení líbilo mně, líbilo se u mého ňadra i Benjamínovi. Ke konci už tak moc, že mi nepřetržitě šmátral ve výstřihu a v noci vstával co třicet minut, aby se přisál, uklidnil a zase na chvilku zdřímnul. 

Jednu neděli už jsem kvůli tomu měla prsa tak podrásaná a byla jsem tak vyčerpaná, že jsem se rozhodla, že je na čase dát mu poslední dávku. Nakojila jsem ho, stáhla jsem ňadra do pevné běžecké podprsenky, v noci jsem začala spát v tričku, co připomíná rolák a začali jsme. Zatímco Benjamín to k mému velkému údivu okamžitě vzal jako fakt, po mléku neplakal a už třetí noc prospal úplně celou ve své vlastní postýlce (to trvá do teď), já jsem trpěla. 

První překvapením pro mě bylo, že ještě po měsíci jsem pořád měla nějaké mléko. Myslela jsem, že když skončím s kojením, zmizí z těla tak do tří dnů, maximálně do týdne. 

Druhá věc byly emoce, které mě zalévaly, speciálně když jsem si ho ráno vzala k sobě do postele a zuby nehty se držela, abych mu mléko už nenabízela. Jako nějaký nezvladatelný příval se do mě vlil také velký smutek z toho, jak mi roste před očima, jak život hrozně rychle utíká, jak je křehký a že mu vlastně vůbec nerozumím. (Tohle bylo mimochodem v době, kdy spáchali sebevraždu návrhářka Kate Spade a šéfkuchař Anthony Bourdain. – Nikdy jsem moc nechápala lidi, kteří oplakávali slavné osobnosti a mně připadalo, že přehánějí. Teď jsem to měla úplně stejně. Smrt obou mě v pohnutí hormony velice zasáhla a nedokázala jsem na ně přestat myslet.) Toto celé smutně vyladěné období pak vyvrcholilo tím, když mi moje maminka oznámila, že je nemocná. Jakkoliv miluju měsíc červen, letos jsem byla vděčná, když skončil.  

Posledním obrovským překvapením pak pro mě bylo, jak moc začal Benjamín najednou jíst. Když si to teď rekapituluju, většinu června jsem strávila u plotny nebo vyndáváním a nandáváním nádobí do myčky. A i když jsem mu naservírovala porci o velikosti, kterou běžně jím já, stejně se choval, jako by neměl dost. To mi hlava nebere. Znamená to, že navzdory příkrmům snad hladověl? ... Tohle se mimochodem po pár týdnech trochu změnilo. Benjamín jí pořád celkem dost, ale už mám aspoň pocit, že stíhám doplňovat lednici. 

Celkově jsem na něj moc pyšná, že se mléka vzdal tak hladce a během tak kratičké doby. Ručičku si občas pokládá do výstřihu pořád, ale to už mi tak nevadí. Naopak. Vlastně mám radost, protože to znamená, že pořád je to ještě miminko podobné tomu z obrázku. :)
Novější příspěvek
Starší příspěvek
8 komentářů