Jak hledat radost, když je vám smutno?

Jak hledat radost, když je vám smutno?

Na nějakou dobu jsem se odmlčela. Ale protože mi v posledních pár dnech přišlo několik pochvalných a povzbudivých e-mailů ohledně mého psaní, asi bych měla vysvětlit proč. 

Několikrát během svého pobytu ve Spojených státech, vlastně vždycky, když mi telefon zazvonil v nějakou podivnou dobu, jsem se obávala, co se dozvím, až ho zvednu. Co se stalo? Hlavou mi pokaždé proběhly všechny tragické zprávy, co jsem zaslechla v médiích za posledních pár hodin: jak lidé kolabují horkem, nehody, nemoci. Zkrátka všechno to, co nechcete slyšet, a už vůbec ne, když žijete šest tisíc kilometrů od domova a z jakýchkoliv důvodů se tam nemůžete okamžitě rozjet. Pokaždé, až na dva případy, jsem se děsila zbytečně. Jedna nepříjemná zpráva mě zastihla v listopadu 2016, kdy si na chvilku poležel v nemocnici můj bratr, a druhá letos na konci června, kdy jsem se dozvěděla, že je nemocná moje maminka.

Když mi to řekla, udělalo se mi mdlo a můj život se to úterní ráno zřítil do chaosu. Nejprve mě napadlo, že to rozhodně nemůže být pravda, že se doktoři třeba spletli, že špatně přečetli nějaký údaj, že mi za pár hodin zazvoní telefon a tam řeknou, že se nám všem moc omlouvají ... Ale když se to nestalo a naopak přišla zpráva, kde to bylo napsané černé na bílém, najednou jako by na ničem nezáleželo: jestli budeme vůbec vstávat, jíst, jestli obléknu sebe, dítě, odpovím na e-mail, vyperu, budu něco dělat, tvořit, jestli pověsím článek na blog … Pod vlivem té hrozné zprávy se mi všednodenní život zdál tak zbytečný jako jsem to ještě nezažila. Byl a je to pro mě tak neznámý stav, že do teď vlastně moc nevím, co s tím, a snažím se z něj najít cestu ven.  

Když jsem před dvěma lety dopsala Zápisník radosti, moje kamarádka mi řekla, že "se mi to raduje, když mám v životě úplně všechno". Jinými slovy: je jednoduché juchat kvůli teplým ponožkám na nohách, když jsem zdravá, je mi v životě zrovna moc dobře a nemám na co si stěžovat. Ale je to zatraceně těžké, ne, vlastně to nelze, tvrdila, když je člověku zrovna zle a nemá chuť do ničeho, ani do věcí, které by třeba pomohly. Dala mi najevo, že můj zápisník je hezká věc pro lidi, kteří nemají v životě starosti. Ale pro lidi, kteří strádají, jsou moje mininávody na radost až dětinsky naivní a jsou k ničemu. (Stejně jako má člověk kapacitu řešit počet lajků na Facebooku až ve chvíli, kdy má zajištěné základní životní funkce a střechu na hlavou, i schopnost radovat se z maličkostí vychází z toho, že je člověku primárně dobře, říkala.)

To podle mě je i není pravda. 

Když je člověku dobře, je určitě snazší všímat si dalšího dobrého a pozitivně smýšlet o světě kolem sebe. A naopak. 

Poslední dny, ve kterých hodně ležím a prázdně zírám do stropu, si ale uvědomuju, že se o tom ale vážně dá přemýšlet i tak, jak říkají psychologové. To znamená, že my sami jsme těmi, kdo aktivně ovlivňují poměr příjemných a nepříjemných emocí a myšlenek. Jednoduše tím, že si do každého dne ty pozitivní sami přidáváme a záměrně vyměňujeme to špatné, co se nám žene do hlavy. I kdyby to měla být jen milionkrát opakovaná mantra, co si teď ordinuju já: "zase bude dobře". A tímto pomáháme roztáčet kola tím správným směrem. (Mimochodem: Moje maminka je mi v tom nejlepším vzorem!)

Uvědomila jsem si ale ještě jednu věc. 

Ačkoliv je mi smutno, drobné radosti z mého života nezmizely. Je ale o hodně náročnější si jich všímat. A možná ještě náročnější je přijmout fakt, že jejich trvání je ve srovnání s negativními věcmi výrazně kratší: maminčina nemoc je léčitelná, ale bude to trvat dlouho. Když jsem na ni na ni zapomněla, večer na Den nezávislosti, trvalo to chvililičku: když se fascinující ohňostroj potkal s přítomností nejlepších přátel, s dobrým jídlem, tak akorát vychlazeným vínem, extrémně klidným Benjamínem, který se spořádaně držel za ruku, prstem mířil na oblohu a fascinovaně zíral na svůj první velký ohňostroj … Byla to vteřina. Nebo možná tři. 

Proto jsem si dala za úkol vycházet těmto drobnostem vstříc, objevovat je a zapisovat ještě pečlivěji než do teď.