5 tipů, aby to s dítětem byla většinu dne JENOM RADOST
Naopak spousta si jich protiřečí a dobře vím, že kvantum informací by ve mně vytvořilo akorát neustálé pochybnosti: Udělala jsem to správně? Řekla jsem to dobře? Neměla jsem raději ...? Zkrátka zdálo se mi, že čím víc budu dychtit po informacích a snažit se za každou cenu vyvarovat chyb, tím méně se budu chovat přirozeně.
Třem knihám jsem nakonec ale stejně neodolala a jsem za to ráda. Všechny je napsal americký pediatr Harvey Karp a vyšly i v češtině. Ačkoliv některé pasáže jsou až příliš americky návodné a obsahují doporučení, které mi coby Češce přijdou normální a vyznívají možná poněkud absurdně, knihy jsou napsané zábavným způsobem a našla jsem v nich mnoho dobrého.
Nebudu rozhodně schopná zapamatovat si všechno, co bych si přála, ale těchto pět pravidel bych si připomínat chtěla. Taky proto, že se mi zdá, že se hodí nejen pro výchovu dětí, ale i pro všednodenní život nás dospělých.
Připomínání pravidel je efektivnější než zákazy. Sama si ověřuju, že když řeknu "tady se chodí" nebo "na stůl se dávají talíře, ne nohy", zní to úplně jinak než: "Tady nelítej!" nebo "Přestaň dávat ty nohy na stůl!" Protože pravidla obsahují méně negativity, jsou většinou řečená nevytočeným tónem hlasu a způsobují mnohem méně vzdoru. Atmosféra doma je pak příjemnější.
Snaž se nezveličovat. "Ty nikdy", "ty vždycky", "ty vůbec" říkávám často i B. A už několikrát jsem něco podobného prohlásila i směrem k Benjamínkovi. Přitom dobře vím, že podobné paušalizování skoro nikdy neodpovídá pravdě. Je demoralizující a právem způsobuje naštvanost. (Když už se člověku něco takového dere na jazyk, je mnohem lepší říct něco jako: "Většinou šlapeš po tom koberci v botách, ale dneska jsi to neudělal. Děkuju!")
Nepopírej pocity druhých. Hněv, podrážděnost, strach, nejistotu, bolest. Ani jsem netušila, jak běžně to dělám nejen svému miminku, ale i spoustě jiných lidí kolem. Až příliš často říkám věci typu: "Ale to přece nemůže být taková hrůza.", "Vždyť to nemůže tak bolet." Anebo: "Určitě nemáš hlad, teď jsi dojedl." Pokud se vám to taky stává, je lepší pocity druhých uznat: ano, chápu, bolí to/je to hrůza/máš hlad. Já vím, zní to jednoduše, ale je to tak hrozně složité!
Opakuj. Tohle souvisí s předchozím. Zní to ulítle, ale funguje to jako kouzlo u dětí i u dospělých. Když vám někdo řekne, že je naštvaný, protože měl v práci hrozný den, je nejlepší první reakcí něco jako: "Aha, to se nedivím, že jsi tak zničená." U dětí to funguje stejně. Harvey Karp tohle doporučení nazývá pravidlo rychlého občerstvení, kde obsluha vždycky jako první zopakuje objednávku (u dítěte například: "Ano, chápu, chceš zůstat ještě chvilku na hřišti."), než vám řekne cenu ("Dobře, tak pojďme sjet tu skluzavku ještě dvakrát a pak půjdeme na večeři.")
Chval konkrétně. I batoleti zní úplně jinak, když mu řeknete: "Moc se mi líbí, jak se ti povedl ten domeček a ta zelená barva, co jsi vybral," než obecné prohlášení typu: "To je ale krásný obrázek."
... No a teď už je jenom dodržovat. :)
... No a teď už je jenom dodržovat. :)
Žádné komentáře: