Kulturní rozdíly: Děti - 3. díl

Kulturní rozdíly: Děti - 3. díl

Poslední dobou mě přepadá obava, jestli to, co se chystám napsat sem na blog, je dost zajímavé – nejen pro mě (až si to jednou přečtu zpětně), ale i pro vás čtenáře. Docela často si říkám: co když to přijde hodnotné jenom mně? Takto jsem pochybovala i o článcích o kulturních rozdílech týkajících se dětí. A vida – přečetly si je tisíce z vás. Takže je nejvyšší čas na pokračování.

Létání bez bezpečnostního pásu 

Protože už mám za sebou dvě cesty s miminem přes oceán, měla jsem pocit, že co se týká létání, nemůže mě nic překvapit. A přece! V květnu jsem absolvovala dva domácí lety tady ve USA, jeden krátký do Chicaga a jeden dlouhý na Havaj. Zatímco při cestě do Evropy mě letušky okamžitě při nástupu vybavily malým bezpečnostním pásem, kterým jsem si Beníka připoutala ke svému, tady jsem nic takového nedostala. Přišlo mi naprosto ironické, že v zemi, kde se všechno točí kolem bezpečnosti a kde se vydávají varování na každou vzdálenější hrozbu, nedávají pás pro dítě ani na požádání. Letušky mě pokaždé vždycky celkem odbyly ("Nevedeme. Prostě ho držte na klíně.") a nepřinesly ho ani když s letadlem třásly turbulence. Vůbec musím říct, že posádkám American Airlines, United i Hawaiin Airlines bylo úplně jedno, jestli je dítě při startu v matčině náručí nebo šplhá kde se mu zachce, otevírá a zavírá clonu na okýnku, rozkládá stolek a podobně. Dost mě to zarazilo.  

Zmatené zvuky zvířat 

Nedávno u nás byla Benova americká babička a prohlíželi jsme si všichni společně obrázkové knížky se zvířaty. Na jednom obrázku byl kohout, načež babička řekla: "Jé! Kohout! Jak dělá kohout? Kohout dělá cock-a-doodle-do (vyslov kokadůdldů)!" Pochopitelně už nějakou dobu vím, že americká zvířata vydávají trochu jiné zvuky než česká, ale donedávna jsem žila v představě, že jde o nějakou mírnou modifikaci alá whoof místo haf, moo (vyslov mú) místo bú a podobně. Takže jsem se zarazila, co a proč si tchýně vymýšlí a decentně jsem ji opravila, že kohout přece dělá "kykyryký". "Cože to dělá?" rozesmála se na celý obývák a nemohla přestat, když se to neúspěšně snažila zopakovat. Pak jsme se zvuky zvířat bavili celá rodina půlku odpoledne. A do mého slovníku pronikly zcela nová slovíčka! Naučila jsem se například, že kůň ve Spojených státech nedělá "íííhahá", ale "neigh, neigh", husa "honk honk" a americká žába nekuňká, ale dělá "ribbit, ribbit". Teda říkají to. Já jsem pořád přesvědčená, že kuňká. A jsem docela zvědavá, jestli i v tomto Benjamín jednou pochytí rozdíl a u knížky s českým kohoutem bude dělat "kykyryký", zatímco u anglicky psané cock-a-doodle-do. 

DouDou (v angličtině taky NuNu, Comfort Blanket nebo Cuddly Toy – záleží na značce a obchodu)

V Čechách jsem tuhle plyšovou hračku ještě neviděla – ale je pravda, že už jsem tam zase dlouho nebyla. :) Ve Spojených státech se zase nedá najít obchod s dětskými potřebami, kde by aspoň nějakou její modifikaci neprodávali. DouDou pochází z Francie, ale v USA je – jako snad všechno francouzské – tak oblíbená, že jsme pár dnů po narození Bena nasbírali hned tři. Prakticky každý, kdo k nám přišel na návštěvu, donesl DouDou – hadr ve tvaru čtverce, kde je uprostřed připevněná hlava nějakého zvířete. Když jsme dostali úplně první DouDou, myslela jsem si, že je to maňásek, kterého užijeme až později a uklidila jsem ho do skříně. Pak přišel druhý, třetí a mně došlo, že hadrem vlastně nelze provléknout ruku, takže maňásek to asi nebude. Když jsem si hračku googlovala, ukázalo se, že DouDou si matky navzájem doporučují jako ideální výbavu do jeslí. Stačí si ji párkrát dát do postele, aby se do ní přenesla vaše vůně. Dítě ji pak z hračky cítí, což mu dodává pocit bezpečí a jistotu, že maminka není daleko. Ben si zatím DouDou vůbec nevšímá a nechává je ležet v koši s hračkami úplně na dně. No ale máme je k dispozici a kdybyste někdo potřebovali – rádi se vzhledem k zásobám podělíme. :)

Menší fyzické propojení

Nejsem si jistá, jestli je tohle platné univerzálně, každopádně dávám to sem coby téma do diskuze. Už několikrát jsem si říkala, jestli jsou americké matky se svými potomky natolik fyzicky a emocionálně propojené jako ty české. Napadne mě to pokaždé, když otevřu vlastně jakoukoliv knihu týkající se dětí, která způsobem jakým se píší návody třeba k televizi popisuje naprosté samozřejmosti ohledně mateřství – třeba že když miminko pláče, máte ho zkusit pohoupat! Pravda je, že zatímco my Češi jsme neuvěřitelně všestranní a dokážeme si intuitivně poradit úplně s čímkoliv, Američané mají příručku snad úplně na každý životní krok. Takže podrobný manuál na dítě nemusí vůbec nic znamenat. Ale je to vážně jenom tím? Nedávno jsem slyšela, jestli to nemůže souviset také s faktem, že když musíte nejpozději ve dvanácti týdnech věku miminka zpátky do práce, tak úzké pouto si zkrátka nevytvoříte. Pak je každá rada důležitá. Tento názor mi vnukla jedna česká au-pair a já ho od té doby pořád převaluju v hlavě. Možná i proto, že málokdy vidím nějakou americkou matku lézt po prolézačce, klouzat se s dítětem na skluzavce nebo sedět na houpačce jako to skoro denně dělám já. Když už na hřišti jsou, drží se spíš při okraje hřiště a povídají si s jinými dospělými, zkrátka celkově se mi nezdají tak zaangažované. Ale třeba je to jen můj dojem.