Spánková katastrofa

Spánková katastrofa

Pokud čtete můj blog pravidelně, víte, že spánek je u nás ožehavé téma od samého začátku. Zdá se mi, že naposled jsem se pořádně vyspala někdy před rokem, když jsme byli v Česku a Ben vydržel i do pěti do rána. Od návratu se ale jeho spánek pořád proměňuje. Některé dny jsou trochu lepší, ale většinou je to katastrofa.

Přitom od jeho narození až na opravdové výjimky jako při návštěvě Chicaga dodržuju všechno, co by mohlo pomoct – Ben má režim, kolem osmé, nejpozději v devět bývá v posteli, ať se zrovna nacházíme kdekoliv, poslední hodinku dne má klidnější, koupe se, čtu mu pohádky. Poměrně úspěšně jsem zkusila spánkový trénink, ale pak jsem sama všechno pokazila, když jsem ho v kritických dnech kolem maratonu a dalšího přejezdu do Čech začala uspávat v naší velké posteli a pak se ho snažila přendat do té jeho. "Chudáček malý, tolik toho se mnou zvládne, tak proč mu nedopřát, když pláče," řekla jsem si a sebekázeň ohledně spánku šla stranou.

Nejde o to, že by Ben nespal. On vlastně spí a spí i docela dlouho. Ale každou noc se několikrát vzbudí. Poprvé už hodinu poté, co usne, pak už to jde někdy po hodině, po dvou, po třech. V každém takovém případě, pokud je zrovna ve své postýlce, stojí, pláče a chce mě, abych ho přišla znovu uspat. Což znamená vzít si ho k nám do velké postele, zklidnit ho kojením, čekat, dokud pořádně nezabere a pak ho s nejvyšší možnou opatrností a pomocí řady nacvičených fíglů přesunout do postýlky jeho (stejně se to často nepovede, protože jakmile se hlavička dotkne jeho prostěradla, je zase vzhůru a začínáme od začátku.) Poté se potichu plížím ven z ložnice, jenže uběhne padesát minut a opět buzení, křik a pláč, takže jdu zase zpátky. 

Asi nejhorší na tom je, že když se probudí a křičí, chce být pouze se mnou, čímž v podstatě padá možnost nejen cokoliv udělat (třeba napsat na jeden zátah blogový post) nebo vyrazit kamkoliv mimo domov, ale taky si doma na gauči ve dvou pustit film – jednou jedinkrát jsme ho viděli celý, jinak je to většinou tak, že než podruhé douspávám, B. už usíná na gauči. Takhle to jde pořád dokola, dokud si nejdeme oba lehnout a nepřesunu si Benjamína do naší postele, protože jedině tak mám jistotu, že z ní nespadne a hlavně, v tu chvíli už většinou všichni chceme jediné: spát! V naší posteli vydrží spát trochu déle, což přičítám tomu, že má po ruce moje ňadra. V noci už kolikrát nechce ani pít, ale potřebuje se k nim přitulit nebo dát si na ně ručičku. Což je zase problém pro mě, protože si nemůžu lehnout do polohy, ve které se mi spí nejlépe a ležím zkroucená tak, aby na mě dosáhl. Když mu to nejde, v polospánku se různě vrtí, otáčí, takže leží v posteli napříč a nohama vytlačuje B. na okraj, no zkrátka se nevyspíme. 

Jak tohle vyřešit? Pár mých známých si myslí, že bych měla přestat s kojením nebo ho minimálně odbourat při uspávání, což už teď dost dobře nejde a přestat chci. Zároveň to ale pořád odkládám, protože se mi líbí, jak saje, prso se postupně vyprazdňuje, on u toho spokojeně mlaská. Navíc je to pohodlné a taky mám pocit, že když skončím, definitivně se uzavře krásná miminkovská etapa, což je mi trochu líto. Jedna moje kamarádka má zase za to, že by Beník měl mít vlastní pokoj, ale na to v tuhle chvíli nemám místo.

Anebo jsou to jen výmluvy? Abych řekla pravdu, v poslední době se pro mě nevyspání (dítěte, moje, B.) stalo automatickou součástí života. Už ho beru za tak běžné, že něčím divným se stává spíš spánek. Když bylo včera půl druhé ráno a Ben ještě ani jednou jedinkrát nevstával (od půl deváté!), tak mě to vykolejilo, že jsem nebyla schopná usnout. Každou chvíli jsem chodila kontrolovat, jestli mu něco není, jestli dýchá a dokonce mě napadlo, jestli je všechno v pořádku, když takhle v noci bez přerušování spí … 

J