O nespaní a neběhání

Když jsem na Nový rok nadšeně běžela skoro 15 kilometrů k babičce na zbytky vánočního cukroví, určitě jsem netušila, že to bude na dlouhou dobu naposled a že pořádně běhat nepůjdu minimálně dalšího čtvrt roku. A to jsem si po maratonu v New Yorku slibovala, že se běhání budu věnovat ještě aktivněji.

Dělám toho moc a dobře lze dělat jen tři věci

Nechci se vymlouvat na nedostatek času, ale poslední měsíce jsou pro mě jedny z nejnáročnějších. Od poloviny ledna pracuju na tom, abych za pár týdnů doufejme úspěšně dokončila americké vzdělání. Pravda je taková, že další titul momentálně k ničemu nepotřebuju, na druhou stranu jsem dokončovač, nerada věci vzdávám, a zdálo se mi škoda končit těsně před koncem, hlavně kvůli vší energii a financím, které už jsem do vzdělání tady investovala. Nemám ráda heslo, že všechno jde, když se chce, protože to má háček: obvykle se to nějak podepíše na kvalitě. Opět si ověřuju, že dobře (myšleno tak, abych s tím já sama byla spokojená a abych se necítila úplně uhnaná) lze v životě zvládat maximálně tři oblasti, v mém případě tedy: rodinu (B., Beníka, domácnost), trochu psaní (blog, zápisníky a ještě jeden projekt, o kterém nemohu zatím víc prozradit) a teď jeden předmět ve škole. Běh je čtvrtá, a protože první tři momentálně mají prioritu a dny nejsou nafukovací, flákám ho.

Nemám sílu

Jeden nebo dva drobné tréninky by se do mého plánu samozřejmě vešly a výjimečně se to stane, jenže pravda je taková, že na ně momentálně nemám sílu. Je to takový začarovaný kruh: zdá se mi, že dlouho už jsem nebyla v tak hrozné fyzické kondici jako jsem teď, a protože nemám fyzičku, nemůžu v sobě najít sílu rozběhnout se a běžet, čímž se moje fyzička pochopitelně  dál zhoršuje. Je mi neuvěřitelně líto, jak rychle jsem přišla o těžce vybudovanou formu (schopnou zvládnout 42 kilometrů!). Zejména proto, že začít znovu je vždycky těžší než jenom začít. A začít znovu s nepříjemným pomyšlením na to, kde jsem byla v listopadu a kde jsem teď, je ještě mnohokrát horší.

Pořádně nespím 

Spánek je u nás mimořádně ožehavé téma. Po počátečních úspěších, o kterých jsem psala tady, jsem si sama způsobila velké potíže, když jsem Bena v několika kritických dnech začala uspávat tak, že si k němu lehnu a čekám, dokud neusne, případně ho během noci přendávám rovnou k nám do postele. Poslední měsíce se budí mnohokrát za noc. Jeden čas mi to nevadilo, připadalo mi, že se kupodivu všichni nejlépe vyspíme, když je mezi námi, teď jsme ale zřejmě došli do fáze, kdy je to nesmírně vyčerpávající. Dneska brzy ráno jsme si při pohledu do zrcadla po jedné takové náročné noci přišla jako zvíře lapené ve světlech reflektorů. Takže síla mi chybí nejen kvůli tomu, že neběhám a nijak ji nebuduju, ale z velké části taky proto, že jsem nevyspaná.

Na spánkové téma chystám samostatný článek - brzy! :)

Nemáme režim

Kvůli Benovu špatnému spánku, B. pracovním změnám, kvůli kterým přichází domů každý den v jinou dobu, a několika návštěvám teď máme období, kdy se nám hlavně večer nedaří nastavit žádný pevný režim. Možná to bude znít směšně, ale pro moji motivaci je důležité vědět, že mám třeba dva večery v týdnu, kdy B. přijde z práce v rozumný čas, převezme na chvilku Beníka a já můžu jít běhat, přesně jako to bylo v období přípravy na maraton. Momentálně ale večery řeším bez plánu a všelijak: pomazlit se, číst, uvařit večeři, ohřát večeři, zajet pro to či ono, dohlédnout na opraváře, Beníkovi večeři, pohrát si, zavolat rodičům, uspávat, pak se učit … odpoledne a večer se rozplynou ani nevím jak. Skoro se mi chce říct, co bych teď dala za trochu stereotypu. A světlo až do desíti do večera! Na to už se skutečně těším.

Nemám motivaci

Už jsem tady kdysi psala, že když spoléhám pouze na nadšení a endorfiny a nemám před sebou žádný cíl, zmůže mě často lenost. A proto je pro mě důležité udělat si z běhání závazek. V zimě jsem dlouho žádný neměla, než jsem uspěla v loterii na newyorský maraton. Ale možná proto, že už jsem ho jednou běžela, cítím, že motivace není tak silná jako loni. Taky se mi zdá, že jak běhám ráda sama, dospěla jsem do fáze, kdy bych se možná potřebovala nakopnout v nějaké skupině nadšenců nebo kurzu. V Česku skvěle fungují kurzy JDU BĚHAT (pokud začínáte, určitě na ně koukněte, rozběhaly už přes 3000 českých žen a dělají to fantasticky!), které bych jednou ráda navštívila. V USA je jich také dost, žádný z nich ale nemám úplně blízko domova, abych si tam mohla odskočit jen tak, bez nutnosti jezdit tam autem nebo si na to vyhradit spoustu času. Tak uvidíme!

Navzdory tomu všemu kupodivu nemám obavy, že bych se k běhání nevrátila. Když po sobě čtu tenhle text, už teď se mi po běhání trochu zastesklo a těším se na tenisky i tréninkové zápisy do našeho Zápisníku běžkyně. Jenom zřejmě musím ještě pár dnů nebo týdnů počkat. Jsem zvědavá, jak si to budu užívat (a jaké články budu psát) potom.