Co mi udělalo radost: Geniální přítelkyně a čtenářský zážitek desetiletí



Minulý týden v noci ze čtvrtka na pátek jsem dočetla poslední stránku čtvrtého dílu románu Geniální přítelkyně. Vypnula jsem čtečku, vydechla a navzdory únavě jsem dlouhé minuty ležela, zírala do tmy na prázdný strop a přemýšlela. Pocítila jsem zvláštní prázdno, které od té doby ještě stále trvá. S Elenou a Lilou jsem strávila tři měsíce svého života, to je čtvrt roku. 

Mám pocit, že jejich intenzivní, někdy lehký, ale častěji spíš temný a dramatický příběh je jedna z nejlepších knih, jaké jsem kdy četla. Zamilovala jsem se do autorčina pitvání nejniternějších emocí, do úvahového stylu s minimálním podílem přímých řečí, tak odlišného od vší současné literatury. Ve spisovatelce Eleně jsem tolikrát našla sama sebe až mi z toho bylo úzko. 

Už dlouho se mi nestalo, že bych pociťovala takovou rozkoš ze čtení. Ačkoliv jsem během těch tří měsíců měla spoustu věcí na práci a mnohokrát jsem byla zoufale unavená, četla jsem každou volnou vteřinu. Když jsem byla malá, vždycky jsem se těšila, až přijdu domů ze školy, abych si mohla číst. Teď jsem zažila něco podobného: už od večeře jsem najpatě čekala, až všichni doma usnou, nikdo po mně nebude nic chtít a já si zalezu s knížkou. Několikrát jsem si také ráno nařizovala budík, aby se probudila dřív než všichni ostatní a mohla si aspoň deset minut číst. A když jsem zrovna nečetla, často jsem se přistihla, že během dne myslím na to, jak by se v té či oné situaci zachovaly Elena nebo Lila. Začetla jsem se do jejich příběhu hned po prvních pár stránkách a začetla jsem se tak jako už se mi to dlouho nestalo: přestala jsem si po každých několika stránkách odskakovat podívat se, co je nového v e-mailu, na Facebooku, na Instagramu. Facebookovou aplikaci na iPadu a mobilu, kde čtu nejčastěji, jsem dokonce úplně smazala, když jsem si uvědomila, kolik bych tam ztrácela času, který jsem mohla věnovat další nové kapitole nebo přemýšlení o tom, kdo je tajemná autorka Elena Ferrante. Žena? Muž? Nakolik je ona Elenou z románu a za zručností, s níž Elenu vystavěla, vlastní zkoušenost? Nakolik je autobiografický? Co z toho, co v knize píše, bylo doopravdy? Nakolik jsou syrové popisy Neapole jeho či jejími vlastními pocity z toho města? Je právě reálnost příběhu důvodem, proč odmítá odtajnit svou identitu? 

Kdybych neměla B. a Benjamínka, zhltla bych všechny čtyři díly za dva víkendy jako jsem to dělávala, když jsem byla svobodná. Teď jsem ale byla ráda, že musím žít i jiný život než literární a že už se takhle chovat nemůžu. Mnohokrát jsem se totiž přistihla, že jak moc chci vědět, jak příběh pokračuje, proletět stránky, abych užuž věděla, co Stefano, Nino, Pasquale, zároveň mě napadalo, že bych si ho měla šetřit, protože už jsem u druhého/třetího/čtvrtého/ dílu, mám posledních pár stránek a vlastně to vůbec nechci mít dočtené. 

Se všemi hrdiny jsem se sžila a teď mi chybí. V mé literární duši je zvláštní prázdno. Většinou se mi stává, že když jednu knihu dočítám, už se těším na další. Teď je to ale jinak. Od toho večera minulý týden jsem otevřela několik knih z obrovské kupy na mém nočním stolku. Vím, že jsou skvělé, ale po Geniálních přítelkyních mě nic neláká. V žádné jsem nebyla schopná dostat se přes prvních pět stran, protože žádná nemá takové kouzlo jako Geniální přítelkyně - taky proto teď v pravé části "Co čtu" svítí otazník. Protože momentálně nečtu nic. 

V hlavě jsem prostě pořád ještě v Neapoli a v Itálii s Elenou a Lilou, pořád stejně napnutá i tápající ohledně existence opravdového ženského přátelství. Zatím se mi zdá, že stejně jako každý jiný intenzivní vztah mezi dvěma lidskými bytostmi, i ženské přátelství je zatížené mnoha pastmi, a když člověk chce, aby vydrželo, musí se jim hodně obratně vyhýbat: v určitých chvílích mlčet, přivřít oči, zapřít sebe sama, svoji lásku, touhy, nebýt sebestředná, vztahovačná, být dost empatická, ale ne přehnaně, být trpělivá a nejvíc ze všeho asi – mít v tomto ohledu v životě štěstí.