Kulturní rozdíly: Děti - 1. díl

24.03.18
Denně mě ohromuje, kolik věcí souvisejících s dětmi se v Čechách – nebo aspoň v mém okolí – dělá úplně jinak než v Americe. To nutně neznamená, že lépe nebo hůř, ačkoliv sama často tíhnu k tomu to tak hodnotit, protože v čem člověk vyroste a co ho obklopuje, to mu připadá bezpečnější, přirozenější a – jakkoliv klišovitě to zní – normálnější. V poslední době mě z kulturních rozdílů zaujaly zejména tyhle:

Rozdíl první: Velikost oblečení: 
Dětské oblečení, které jsem dostala pro Benjamína z Čech, má na sobě velikosti, které odpovídají délce nebo výšce dítěte v centimetrech. Kdykoliv se k nám chystá návštěva a ptá se, jakou zhruba velikost Ben aktuálně nosí, nikdy nevím, co odpovědět, protože u lékaře tady v USA ho přeměřují zásadně v palcích a americké oblečení pro děti se dělí podle jejich věku. Pro novorozence je vhodná velikost newborn, poté jsou velikosti oblečení odstupňované po třech měsících, tedy 3, 6, 9, 12. Později už po půl roce, tedy 12 – 18 a 18 – 24 a dále pak po roce. Musím říct, že speciálně s dírou v mozku způsobenou víc než ročním kojením mi americký systém přijde mnohem přehlednější a jednodušší k zapamatování. Nejen pro mě, ale i pro všechny babičky a tetičky, které si snadno spočítají, kolik je Benovi měsíců či let a podle toho mohou nakupovat, aniž by mi musely volat, kolik právě měří. Tím pádem se s velikostí vždycky bez problémů strefí.   

Rozdíl druhý: studený odchov
Tohle je nejpronikavější rozdíl, který zaznamenávám denodenně. Ačkoliv jsem chronicky zimomřivá, už dlouhou dobu pozoruju, že my Češi musíme mít doma vedro jako v troubě – přitom muži na sobě kolikrát doma mívají jenom trenýrky, ženy šortky a tričko. V českých domácnostech, které jsem kdy navštívila a kde byly malé děti, bylo prakticky vždycky přetopeno – a přetápěl i můj tatínek, když jsem s Benjamínem přijela do Čech. Nevídané horko bylo v prosinci i v ordinaci dětské lékařky, kam navíc matky přinášely děti v několika svetrech, huňatých fusacích a tlustých čepicích. Ve Virginii zažívám pravý opak. Teplota v domech a bytech je maximálně kolem dvacítky a u našeho dětského lékaře běží i v zimě klimatizace. Kolikrát tam bývá chladno i mně, takže balím svlečené nebožátko Benjamína do deky, což nikdo nechápe, protože pro Američany je teplota akorát. Vůbec se mi zdá, že Američané své děti oblékají málo. Třeba v kurzech plavání jsem jediná, která po hodině dává Benjamínovi na hlavu čepici, i když jdeme jenom pár metrů k autu a na dětském hřišti bývá vždycky navlečený (nebo spíš oblečený podle aktuální teploty) nejvíc. Řada batolat je tam i ve dvanácti stupních bez ponožek a v krátkých rukávech. Vždycky si u toho vzpomenu na situaci pár dnů po příchodu z porodnice, kdy Benjamínek plakal, a zatímco moje maminka říkala: „Možná je mu zima, přidej mu ještě jednu deku.“, můj muž na mě v téže minutě volal: „Asi mu bude horko, pootevři tam trochu okno.“

Rozdíl třetí: Kontrola u pediatra
Nevím, jestli se tento úkaz vyskytuje plošně nebo jen v našem případě. Každopádně na kontrole u pediatra v Česku provádí většinu věcí lékařka a rozhodně se nespokojí s tím, že řeknu "zvedá hlavičku", "sedí", "chodí", ale chce na vlastní oči vidět, že se to doopravdy děje. Ve Spojených státech provádí větší část kontroly sestra, lékař přichází pouze na závěrečných pár minut: podívá se do uší, prohmatá bříško, prohlédne nožičky a vyptává se, přičemž si všechno zaznamenává do papírů, rozhodně ale dítě z ničeho "nezkouší", stačí mu, že coby matka tvrdím, že to tak je. Velký rozdíl je také v tom, že zatímco v Česku je povinné preventivní ultrazvukové vyšetření správného postavení kyčlí, ve Spojených státech se nic takového nedělá, neboť jak mi sdělil náš pediatr, vyšetření je velmi drahé (v Česku jsem coby samoplátce zaplatila 150 Kč) a pojišťovny nejsou ochotné ho hradit. Tím pádem se provádí jen u dětí, u kterých existuje podezření na problémy třeba kvůli dědičnosti. Nedávno se americký lékař také velmi podivil, když jsem mu řekla, že Ben pije dětský čaj. Nic takového ve Spojených státech neznají a není to k dostání v žádném obchodě. Americké děti pijí vodu a různé ovocné šťávy.

Rozdíl čtvrtý: Urychlování vývoje
Americký tlak na špičkový výkon začíná hned pár měsíců po narození. Když jsem s Benem na začátku pátého měsíce absolvovala rehabilitační vyšetření kvůli helmičce, terapeutka se podivila, že "ještě nesedí" a doporučila mi ho několikrát denně trénovat a posazovat. B. mi ten večer pro jistotu přinesl domů chodítko – naštěstí mu stačil můj zděšený výraz, aby se s krabicí otočil ve dveřích a šel ho vrátit. V každé české knize nebo článku přitom před předčasným posazováním důrazně varují a v podstatě totéž platí o chození. Rodičovství v americkém stylu ovšem znamená přesný opak: výukové kartičky pro nemluvňata, hudební a jiné kroužky od pěti měsíců věku a důraz na intenzivní rozvíjení – ostatně stačí se podívat třeba na komplikace písniček pro nejmenší na YouTube. Zatímco v těch českých skáče pes přes oves a holka sedí u potoka a nic moc jiného se tam neděje, v amerických se počítají opice, co skáčí a padají z postele, kachny, co vyrážejí plavat a ztrácejí se, rozeznávají se barvy vagónů předlouhého vlaku, odříkává abeceda a řada mluvících hraček má v sobě tlačítko na přepínání z angličtiny do španělštiny. Nedávno jsem se potkala s jednou českou au-pair starají se o holčičky ve věku 4 a takřka dva roky, která mi tvrdila, že kvůli rozvážení na kroužky a aktivity nemají žádný den v týdnu volno, aby ho strávily doma a hrály si třeba s tím, co jim zrovna padne do oka. Domov funguje víceméně pouze jako přestupní stanice mezi různými aktivitami. Čím dál víc se mi zdá, že děti tady v USA jako by si nemohly dovolit být dětmi ani když jsou vlastně ještě batolata. Dělá mi to starosti a doufám, že tomuhle tlaku dokážu odolat.  



Novější příspěvek
Starší příspěvek
6 komentářů