Zpověď úzkostné matky

Benjamín na své narozeniny padl s takřka osmatřicítkovou teplotou a o den později dostal Tamiflu – lék, který se před třinácti lety ve velkém předepisoval na ptačí chřipku a letos se v USA zřejmě ve velkém předepisuje na tu klasickou – vzhledem k tomu, že v každé lékárně v okolí byl vyprodaný. Už to ve mně vzbudilo určité otazníky, takže jsem si sedla k internetu, abych zjistila, jak jdou na chřipku v Česku. Aha – tak bez Tamiflu, do teploty 38 dokonce úplně bez léků. Nevím, co mě znervóznilo víc. 

Mezitím už B. na druhé straně velkoměsta lék sehnal, takže jsme mu ho nakonec dali. Aby mi Benjamín první dávku vyhodil rovnou do klína. Jakmile jsem odklidila nejhorší a Ben usnul, četba o chřipce se stala doslova nutkavou posedlostí – hlavně proto, že každý řádek vyvolával nové další úzkosti. Je bezpečné nechat ho teď spát? Je dobré zkusit mu zkoušet dávat další dávku? Je pravda, co se píše v tomhle britském výzkumu, že děti po Tamiflu trpí poruchami pozornosti? Může mu lék pomoct od chřipky, ale uškodit jinak? … Žádný text mi navíc od úzkostí nepomohl prostým ano nebo ne. Místo toho v nich odborníci se sebou vzájemně nesouhlasili, přeli se, vykrucovali se. Chtěla jsem, aby mi někdo sdělil, jasně a srozumitelně, s čím si mám dělat starosti, s čím ne a hlavně – CO MÁM TEDA DĚLAT, když už jsem připravená přít se kvůli tomu s celou rodinou, která byla v momentě první zvýšené teploty připravená podat Benovi klidně půlku lékárny. Nakonec jsem zvedla telefon, abych se znovu přeptala pediatra. Sestřička se mnou po telefonu pečlivě a detailně poněkolikáté prošla všechny možnosti, aby náš rozhovor uzavřela jako obvykle: "No, je to na vás, jak se rozhodnete."

Když jsem se o tom bavila s kamarádkou s podobnou zkušeností, zdálo se mi, že úzkost je tak nějak vlastní nám oběma. Jakmile nám vstoupily do života všechny nápomocné technologie, dostalo nás to zároveň pod hrozný tlak. Všechny předchozí generace rodičů se mohly vymlouvat, že "nevěděly". Tys mu dala med? – Copak já jsem věděla, že se to nemá? Anebo: Tys jí dal slivovici na kostku cukru? (Tak léčili rodiče mě.) – Ne-vě-děl jsem. Problém mojí generace je, že všechno víme. Takže když se něco nepovede, bude to automaticky moje vina. Před světem neobstojím s tím, že jsem jednala podle svého nejlepšího vědomí. Mohla jsem si to přece vygooglovat. A tak googlím. Pročítám diskuze. Uklidňuju se a hroutím a přeju si být méně úzkostná a v tom všem narážím na blogy žen, které s naprostou vážností píší o tom, jak lokalizují horečku v dětském tělíčku tím, že je u daného místa začne víc pálit ruka, načež ji společně s miminkem "zahazují", vyfukují nebo vycucávají …  Takže k tomu všemu mě naprosto logicky ještě napadá, jestli jsem v pořádku, když já Benjamínovu horečku pomocí dlaně lokalizovat nedokážu. (Vyfouknout jsem ji radši nezkoušela.)

Budu ráda, když se mi sem někdo napíšete, jak to máte, minimálně abych se zbavila toho pocitu, že úzkost, nerozhodnost a také neschopnost naladit se ezoterické vlny není jenom můj problém …