O kolik víc se ještě můžu zamilovat do svého syna?

27.02.18
Loni touto dobou jsem byla bytostně přesvědčená, že co se týká vztahu k Beníkovi, neexistuje větší láska než ta, kterou jsem pocítila na porodním sále a v porodnici. Zdálo se mi, že ten nádherný moment, kdy člověku položí na holé tělo trochu fialové, ulepené a teplé miminko byl vrcholem, na jaký budu vzpomínat, že to bylo TO ONO - TO MAXIMUM.

Poslední zhruba měsíc si nicméně uvědomuju, jaký to byl omyl. Bylo to jako srovnávat brut s pravým francouzským šampaňským.

Počáteční láska k mému synovi byla nová, vzrušující, rozjařující. Kdyby mi někdo řekl, že jde zdvojnásobit nebo spíš zněkolikanásobnit – nevěřila bych mu. A přece se to poslední dobou děje. Jak Ben roste, objímá mě malinkými pažemi, zničehonic přijde, vyhrne mi tričko a dá mi pusu na madlo lásky, co mi přetéká z džínů nebo když v sobotu po poledni přijdu ze školy a on běží přes obývák s nataženýma ručičkama, aby mi padnul do náruče, říkám si, že moje láska je oproti loňsku nesrovnatelně silnější a skutečnější, protože už nejsem na takovém hormonálním kolotoči jako po porodu.  

Minulý pátek jsme jeli na plavání, já za volantem, Ben vzadu ve své autosedačce, otáčel hlavou sem a tam a díval se ven. Vůbec netuším, co tam viděl, ale když už jsme byli skoro u cíle, zničehonic se neuvěřitelně rozesmál až skoro hýkal a do toho ještě sem tam mlasknul. Smála jsem se taky a k tomu začala dělat potrhlé skřeky – haha, hihi, hohohohóóóó, což ho ještě víc rozjelo a chechtal skoro stejně hystericky jako když ho lechtám. Dívala jsem se na něj ve zpětném zrcátku, jak tam sedí, hlavu na stranu, pusu roztaženou a řehtá se. Načež jsem se rozhihňala taky až jsem se úplně dojala a začaly mi téct slzy – bylo to jako záchvat, jako bych se pomátla štěstím a láskou. 

 No a tak je to poslední dobou u nás furt. 

 Snažím se teď tenhle pocit dát nějak do slov, abych si ho uchovala, ale stejně se mi zdá nepopsatelný. Zasluhoval by si spíš svůj vlastní parfém.   

💙💙💙


Novější příspěvek
Starší příspěvek
11 komentářů