Podivná vlna nostalgie ve večerce na Zličíně

Stála jsem v těch potravinách, což je krcálek tak dvakrát dva metry, ve frontě za paní, dívala se na poslední dva osamělé banány, osychající koláče s mákem a hromady bublinkových vod naskládaných kolem stěn do povážlivé výšky a najednou mě přepadl takový divný pocit. Zavalila mě tak obrovská vlna stesku a nostalgie, až jsem si říkala, že jestli okamžitě nepřijdu na řadu, začnu regulérně brečet. Což se pak taky stalo, ale naštěstí až v autě.

Lhala bych, kdybych řekla, že za čtyři roky pendlování mezi Amerikou a Českem nemám s takovými pocity zkušenost. A přece mě v něčem překvapily. Proč se odehrály zrovna v malinkém supermarketu, který jsem nikdy neměla nijak zvlášť ráda a nakupovala jsem tam jen v nejvyšší nouzi – třeba když mi doma došla sůl nebo když jsem se v létě vracela z běhání a měla nutkavou žízeň na ledový čaj? 

Podobné pocity bych čekala spíš na místech, ke kterým mám mnohem vřelejší vztah. Třeba k vesnici, kde jsem se narodila, k hřišti, kam jsme chodívali hrát vybíjenou (a kolem kterého jsem v prosinci chodívala běhat) nebo k domu, kde bydlel děda s babičkou a který se zrovna v době mého pobytu v Česku prodával. Do teď mám v hlavě vryté určité momenty, které přitom ani nebyly nijak signifikantní, zásadní, nebo určující, přesto si je dovedu detailně vybavit. Třeba ten, jak sedím v tom domě v okně, čtu si Gabru a Márinku a babi dělá v kuchyni beleše. Teď je v tom domě pár zaprášených věcí, oprýskané stěny, z podlahy leze hlína … Taky se mi tam sevřelo hrdlo, ale na Zličíně prostě nějak víc.

Připojila jsem si k tomu vysvětlení, že v místech, která dobře znám a miluju, jsem tu nostalgii vlastně čekala. Byla jsem připravená, že se mi před očima promítne kus života. Že budu melancholická, že se mi bude stýskat, takže když to přišlo, nezasáhlo mě to tolik jako ve večerce na Zličíně, kterou bych si s nostalgickými pocity nikdy nespojovala.