Co je pro mě těžké na mateřské II. díl

15.01.18
První díl byl mezi deseti nejčtenějšími články uplynulého roku. A tak je myslím nejvyšší čas zveřejnit pokračování, protože materiál na něj rozhodně mám.

Pracuju mnoho hodin denně a není to vidět
Jsem aktivní člověk a odjakživa mi čas utíkal rychle. Od té doby, co se mi narodil Ben, mám ale pocit, že sprintuje. Mizí jako písek mezi prsty, zatímco já … ano, co dělám já? Přebaluju, převlékám, stavím věže, štěkám, mňoukám, bučím jako kráva, otevírám, zavírám, uklízím, vařím, peru, suším, skládám, krmím, třicetkrát za hodinu odchytávám dítě zdrhající do krbu, desetkrát vrátím knížky do poličky – a to se v různém pořadí opakuje den za dnem. Je to boj, a ačkoliv není nijak hrdinský, je to boj proti přesile. Protože bez ohledu na to, kolik práce doma odvádím, přetékají místnosti špínou a nepořádkem, na koberci jsou ve dne v noci fleky od mrkve a v některém rohu minimálně jedna zapomenutá kostka. Ačkoliv moje pracovní doba začíná ráno kolem půl sedmé a končí kousek po osmé, není toho za mnou zatím mnoho vidět a NIC si za to nekoupím.

Jsem zoufale pomalá
Poslední dobou mám navíc neodbytný pocit, že mi péče o rodinu a udržovací práce na domácnosti, zásobách jídla a všechny další nudné, avšak potřebné úkoly, zaberou veškerý čas. A to mám jedno dítě! Dělám něco špatně? Chybná organizace? Nebo jsem snad při výkonu těch úkolů pomalá? Měla bych rychleji dávat do pračky? Nebo skládat? Vařit na silněji rozpálené plotýnce, ať je oběd dřív? Bryskněji objednávat potraviny z internetu? Nebo trochu šlápnout na plyn, když do obchodu jedu autem? Po porodu jsem nadšeně psala o tom, kolik se toho dá zvládnout za pár minut času. Teď, když se dostanu k psaní, kolikrát zírám na prázdný papír a mám pocit, že omezený čas nefunguje jako inspirace, ale že mě spíš zablokovává. Píšu čím dál pomaleji a když si to po sobě čtu, jsem si tím čím dál víc nejistá.  

Těžko se smiřuju s tím, že mužova práce má vždycky přednost
Ačkoliv jsem práci omezila na úplné minimum, ponechala jsem si pár projektů, kterým se věnuju. Přinášejí mi uspokojení i nějaké peníze, ale zdaleka ne tolik, aby se daly počítat jako seriózní rodinný příspěvek. Můj muž vydělává víc a živí nás, a tak moje práce vedle jeho vypadá, že si "jen tak něco šmudlám na počítači". V důsledku toho má jeho práce vždycky přednost. Když B. nemá čas hlídat, protože má služební cestu nebo důležité jednání, tak prostě nemůže … Když řeknu, že nemůžu já, protože mám uzávěrku, pak prostě musím, protože nikdo jiný se o Bena a domácnost nepostará. Je jasné, že když B. vydělává víc, je tento model efektivnější. Na druhou stranu, možná by moje pracovní příležitosti a výdělky taky vypadaly trochu jinak, kdybych na ně měla tolik prostoru a klidu, doma plnou lednici, v pracovní tašce svačinu a na stole teplou večeři.    

Moje práce není oceněná
Uvědomuje si můj muž vůbec, kolik toho dělám? Nebo je to jako s mateřstvím, že navzdory tomu, co všechno o něm slyšíte a kolik článků přečtete, nedovedete se do toho vžít, dokud se vám doopravdy nenarodí dítě? Nejsem si jistá. Co ale vím určitě, že od té doby, co navenek pracuju minimálně a doma na plné obrátky, mimořádně toužím po pochvale. Hrozně bych si přála, aby B. řekl něco jako: „Páni, vůbec nechápu, jak to děláš! Máme tak aktivního syna, a ty jsi ještě zvládla napsat blog a upéct k večeři kuře?“ … Místo toho ale častěji slyším spíš: „Na ten úřad jsi fakt zavolat nestihla?“ Anebo: „Hm, vegetariánské chilli, tak to asi dneska nemám ani hlad.“ Prostě když už teď nesbírám medaile za články, chci je sbírat aspoň za vysátý koberec nebo sporák bez mastných skvrn. A navzdory všem těm řečem o tom, jak je potřeba si o takové věci říkat, si stejně pořád myslím, že by od B. bylo hezké, kdyby to nějak zaznamenal sám, že domů chodí do čistého a že to možná není úplná samozřejmost.
Novější příspěvek
Starší příspěvek
16 komentářů