Jak vypadá štěstí?

23.12.17

Tento rok mě napadlo tolik témat, která napsat sem na blog, že jsem nevěděla, co vybrat dřív. Před měsícem jsem se dušovala, že jak přijedu do Čech a maminka převezme část péče o Benjamínka, budu psát ještě víc! Teď se dívám na záznamy pár týdnů zpátky a zjišťuju, že jsem sem dala hlavně příspěvky, co už jsem měla předepsané v záloze.

Ne že by nápady nepřicházely nebo jsem neměla o čem psát. Naopak! Spíš se mi nechtělo. Jako by příjezdem domů zmizela obvyklá potřeba přemýšlet, urovnávat v hlavě, zaznamenávat, ptát se a dělit. Jako bych se až lekla, že když hezké chvíle budu zapisovat, nejdřív do hlavy nebo do sešitu a pak je přepisovat do počítače, nestačím je naplno prožít v realitě.

A tak jsem tady: mnu máslo na krém mezi prstama, patlám domácí sardinkovou pomazánku na veky, odnáším z obýváku od rodičů padesátou vázu, aby náhodou nespadla na Benjamína, přináším nůžky, papír a izolepu, abych zabalila dárky, odnáším nůžky, aby se jimi nepíchnul do oka, snažím se odlepit kus izolepy z prostěradla, kam se nalepila, když jsem Benjamínovi vyměňovala pokaděnou plínku, hraju na elektronické varhany Rolničky a pořád to pletu, protože už neumím číst basový klíč, nehrála jsem fakt věky, serepetičkuju se se světýlkmana, aby svítily tak nějak rovnoměrně po celém stromečku, louskám buráky pro B. a jsou to takové ty obyčejné chvíle. Vlastně nic moc extra výjimečného, ale stejně mě už kolikrát za těch pár týdnů napadlo, že přesně takhle vypadá štěstí. Takhle obyčejně. A že není o nic míň krásnější, i když ho chvilku nebudu sdílet s tisícovkami lidí.

Snad mi prominete a chvilku počkáte, až se ho nabažím. :)

Děkuju, že čtete (a že jste nezanevřeli ani v době předvánočního šílenství a pořád vás tu byly tisíce) a přeji vám ty nejradostnější Vánoce.