Na co se těším v Česku?

Velký kufr na naši vánoční cestu do Čech jsem měla sbalený už minulý víkend, ačkoliv letíme až dneska večer. Tak moc jsem natěšená! Na co nejvíc kromě rodiny, kamarádů a vánočního cukroví? J

Na pocit, že všechno je nové

Když žijete v zahraničí a domů jezdíte jednou za rok, je každý návrat prvních pár dnů trochu jako dovolená. Vzduch najednou voní úplně jinak. Taky lidé se promění, v Evropě v útlejší, menší, vážnější. Asi nikdy mě neomrzí prvotní údiv, se kterým těsně po přistání sleduju úzké silnice, malá auta, malé kávy a k nim lžičky, co mi připadají jako pro panenky. Regály obchodů jsou plné produktů s cizími logy, potraviny chutnají jinak. Jinak snídám. Místo jogurtu nebo míchaných vajíček mažu loupáčky domácí marmeládou a připadám si jako uprostřed velkého dobrodružství. Do knihkupectví mezi regály s českými tituly vcházím s údivem, jako bych tam nikdy nebyla. Tento specifický pocit trvá vždycky jen pár hodin nebo dnů, čímž je vlastně kouzelný.

Na hlídání bez výčitek 

Co je nejtěžší na mateřství ve Spojených státech? Není to jazyk. Není to prostředí. (Obojí mám myslím za čtyři roky docela zmáknuté.) Není to chvíle, kdy si připustíte, že váš muž v posledních dnech nepřišel domů dřív než v sedm večer. Pro mě osobně je nejtěžší, že je člověk s dítětem neustále. Pořád. A sám. Když to na mě někdy padne, není kam zazvonit a dítě na chvilku "odložit". Tady to zkrátka tak nefunguje, u prarodičů, známých ani kamarádek. Když odmyslím prarodiče, kteří jsou daleko, za jakýkoliv čas bez dítěte se platí. A když vím, že mě hodina bez něj stojí skoro dvacet dolarů, připadám si hloupě, že bych ji nejvíc ze všeho chtěla (potřebovala?) prospat. Pokud jdeme s B. ven, nikdy tam nejsme úplně v klidu, pořád koukáme na hodinky. Proč jsou ty reklamy před filmy tak zatraceně dlouhé?! Když si teď dáme ještě jednu dvojku, stihneme to domů včas, nebo nám chůva započítá další hodinu? Už pár týdnů se nemůžu dočkat, až Benjamína předám babičce a půjdu si bez výčitek lehnout. Nebo si uděláme s B. date night. Bez pohledů na hodinky a přemýšlení, jestli náhodou moc nehýříme, když si rande protáhneme o jednu dvojku vína.   

Na rozmazlování

S předchozím bodem taky souvisí, že poslední dobou moc toužím po tom, abych se na chvilku mohla proměnit zpátky v malou holčičku a maminka mě rozmazlovala podobně jako já teď rozmazluju Benjamína. Mluvím o drobnostech. Abych přišla domů ze studené ulice, a tam na něm čekala ještě teplá rýžová kaše. Nebo aby mi večer přinesla k televizní pohádce termofor a přikryla mě dekou, protože ví, že patřím mezi lidi, kterým je chronická zima. Aby mi přišla dát pusu na dobrou noc, jako to vždycky dělávala, když jsme s bratrem byli ještě malí. Prostě aby byla taková, jako je vždycky, což určitě bude. A já už se nemůžu dočkat. 

Na českou vánoční atmosféru

Americké Vánoce jsou pro mě jedno z největších zklamání ve Spojených státech. A rok od roku se mi zdají horší: adventní věnec se svíčkami mít nemůžeme, protože nám to nedovoluje nájemní smlouva, cukroví tady nikdo nepeče, vánočního stromu před Bílým domem je mi skoro líto, trhy s výjimkou těch v New Yorku skoro žádné. Když B. musí být na Štědrý den v práci, protože ve Spojených státech je to běžný pracovní den, je mi smutno. A když vidím, že řada obchodů nebo kavárenských řetězců nezavírá ani pětadvacátého, chce se mi brečet. Santa Clausové jsou na každém rohu sice už od Halloweenu, ale to je taky spíš k naštvání. (Jak jednou budu Benjamínovi vysvětlovat, že je jich tolik? S Ježíškem, kterého nikdy nikdo neviděl, mi to připadá mnohem jednoduší a pohádkovější.) Dárky se v Americe nedávají, ale vyměňují a kdykoliv B. vysloví slovní spojení "exchange gifts", připadá mi to jako další konzumní rána jakémukoliv možnému vánočnímu kouzlu. Už jsem prožila Vánoce v Austrálii, troje v Americe a jsem si čím dál jistější, že ty české jsou opravdu magické. Těším se na svařák. Medovinu. Pečení cukroví dlouho do noci, pocit, že nic nestíháme, a naoko klení, že příští rok už určitě uděláme jen rohlíčky a linecké. Zatrhávání ve vánočním programu. Na Lásku nebeskou. Na Popelku a Mrazíka v televizi, ne z počítače. Na františky na sporáku. No prostě na všechno, co na Vánocích miluju už od malinka. Letos pro mě budou mít ještě o to větší kouzlo, protože svět perníkových chaloupek, betlémů a světýlek budu ukazovat Benjamínovi. Nemá z toho sice ještě rozum, ale to nevadí, stejně mi to dělá radost jenom o tom přemýšlet a plánovat.  

Na kadeřnici, kosmetiku, pedikúru

Obzvlášť kadeřnice už se nemůžu dočkat! Tady v USA nechodím nikam, výjimečně nechat si zastřihnout konečky. A na kosmetiku se také moc těším. Nevím proč, ale tak důkladně jako mi česká kadeřnice umyje hlavu (a pak si pohrává s tím, aby mě kvalitně ostříhala) nebo česká kosmetička vyčistí pleť, to žádná americká neudělá. A pokud by udělala, nejspíš by mě to stálo úspory. Ačkoliv jsem si dřív myslela, že se bez zkrášlovacích procedur neobejdu, protože v Čechách jsem je využívala pravidelně, všechny tyto služby byly nakonec první, čeho jsem se po přestěhování do USA vzdala. O to víc se na ně těším domů, když je teď každá návštěva salonu vlastně výjimečná příležitost.  

A málem bych zapomněla na skoro to nejdůležitější!

Už se moc těším taky na to, až si v knihkupectví uvidím naše nové zápisníky a vezmu je do ruky.

Na viděnou v Česku!