Mám medaili z maratonu v New Yorku!

V neděli se mi podařilo dotáhnout do konce můj velký sen: zaběhla jsem newyorský maraton a mám doma medaili. V noci z neděle na pondělí jsem s ní i spala, teď je zavěšená na lampičce na mém pracovním stole.

Přijde mi to zvláštně symbolické, protože tento post píšu v den, kdy má Benjamín devět měsíců. V noci na dnešek jsem se poprvé po závodě konečně trochu vyspala. Předchozí dvě to moc nešlo, protože nohy mě bolely tak, že bylo mnohem snesitelnější sedět. Pořád jsem ještě v euforii, mám ze sebe upřímnou radost a cítím jistou hrdost, což se mi stává zřídka. Po porodu jsem si slibovala, že se k běhání brzy vrátím. Zvládnout maraton ale bylo z říše snů. Bylo to spontánní rozhodnutí a v uplynulých devíti měsících nesmírně pracné. Snad taky proto mě dneska přepadl takový zvláštní smutek. V neděli jsem si užila jeden z nejbolestivějších, ale taky nejkrásnějších zážitků v životě, a teď je mi trochu líto, že už je pryč. Cítím zvláštní prázdno.

Zpětně mě trochu mrzí výsledný čas – 4:50. Ještě na pětadvacátém kilometru jsem doufala, že budu tak o patnáct, dvacet minut rychlejší. Na druhou stranu, o deset kilometrů dál jsem naopak nevěřila, že budu schopná dostat se do cíle. Takže celkově jsem spokojená a svědomí mám čisté: na trase jsem nechala všechno. Včetně dvou kil, jednoho nehtu a nesmyslného přesvědčení, že se nedá běhat, když prší. V New Yorku propršel skoro celý závod. A hele – běžet se dalo a já běžela. Kéž bych se takhle dokázala překonat i v jiných oblastech!

Dojmů a emocí z maratonu je mnoho. Sice jsem slíbila je tady všechny dopodrobna popsat, to jsem ale netušila, že kromě maratonu mě do osmačtyřiceti hodin po jeho doběhu čeká ještě jedna výzva – napsat o něm reportáž do magazínu MF Dnes. Protože reportáž vyjde teprve příští týden ve čtvrtek, musím dodržet slovo a zatím toho moc neříct, abyste měli motivaci dojít si za týden do trafiky pro noviny. :)

Dneska se mě dvě kamarádky zeptaly, co bude dál, když už jsem si splnila sen, uběhla maraton a dokázala si, že to jde, s dítětem v náručí i mlékem v prsou. Co příště? Jakou sportovní metu si vytyčím? Přemýšlela jsem o tom už v New Yorku, a při dlouhém běhu mě napadlo, že bych mohla začít trénovat pořádně, systematicky, skoro profesionálně, jak jsem to nikdy nedělala (místo toho jsem hrála na klavír), ale vždycky o tom snila. Asi kratší tratě, myslím, že desítka nebo půlmaraton by byly optimální, protože cítím, že na těch jsem silná a moje tělo by na zlepšení mělo. Jiné kamarádce Klárce už jsem zase slíbila, že příští rok spolu zkusíme triatlon. Láká mě to, protože bych se za prvé musela konečně naučil pořádně plavat a taky by to byla dobrá záminka, jak přesvědčit B., že nutně potřebuju kolo. To mi tady dost chybí. Vlastně tiše doufám, že až přijedu za dva týdny na Moravu, ještě nebude sníh a budu moct aspoň jednou krátce vyjet.  

Ale to jsem odbočila.

Takže: nezapomeňte si příští čtvrtek 16.11. koupit MF Dnes s magazínem.

A taky zápisníky, jestli se vám líbí. J

A ještě jednou moc děkuji všem, co jste mi pomohli splnit sen o newyorském maratonu. 

P.S. Všichni závodníci, kteří běželi za charitativní Team For Kids, jsme pro děti vybrali přes 6 milionů dolarů. Když nám to ráno před závodem ředitel nadace oznámil v emotivním projevu, byla jsem neskutečně dojatá. DĚKUJU!  

Úvodní foto: Instagram @nycmarathon