Američané jsou extrémně milí lidé. A to je ten problém.

Cizinci i řada mých kamarádů v Česku si stále stěžují na to, jak jsou Češi nepřátelští. Já mám v Americe opačný problém. Je tady tolik milých lidí, až je mi z toho někdy do pláče. Jako třeba včera.

Oblékla jsem Benjamína a vyrazili jsme na procházku. Přibalila jsem si také počítač a naplánovala, že jak Ben usne, sednu si do první kavárny a odpovím na nějaké e-maily. Dokonce jsem si říkala, že bych třeba mohla stihnout objednat pár vánočních dárků. Koupila jsem si kávu, rozmístila po stole všechny svoje věci jako na bleším trhu, zapojila jsem laptop a začala do něj ťukat, když se vedle mě ozvalo: "Jana! Dlouho jsem tě neviděl! Jak se máš? Hodně práce dneska? A jak dopadl maraton?" 

Jako by neviděl, že něco zuřivě sepisuju. Mám chuť mu říct: "Teď mi usnulo dítě, Bernarde, a mám asi tak dvacet minut času. Teď už jenom devatenáct. Můžeš mě prosím tě nechat chvíli v klidu?" Ale ve skutečnosti, lehce zaskočená, že si někdo, s kým mluvím zhruba jednou za měsíc až dva pamatuje,  že jsem běžela maraton, samozřejmě nahlas odpovím: "Mám se fajn. A maraton jsem zvládla. Jsem šťastná, bylo to přetěžký!" Jenže on se nenechá odbýt: "Která část byla nejhorší?" V tom úryvek naší konverzace zaslechne vedle sedící paní, která ještě před minutou vypadala, že nemá ani vteřinu nazbyt. "Slyším, že jste běžela newyorský maraton," řekne a pokračuje: "To je ale náhoda! Moje známá běžela před rokem. Nejhorší byl prý ten most do Bronxu." 

Takto se chvilku bavíme, jak je newyorský maraton výjimečný, kdo se na něj jak dostal, kdo za kolik doběhl. Co na tom, že mě nervózně pocukává v pravém ukazováčku položeném na písmenku N a každou chvilku házím okem na monitor: dvanáct minut, jedenáct … deset a půl! Když to konečně užuž vypadá, že bychom se všichni mohli vrátit k práci, kdosi z fronty na kafe v konverzaci bryskně diagnostikuje zahraniční přízvuk a okamžitě chce vědět, odkud jsem. "Z České republiky," řeknu. "Vážně? To je náhoda. Můj strýc žil v Německu!“ Hlavou mi proběhne, co to s tím má společného, ale protože by to vůči milým lidem bylo krajně nezdvořilé, zareaguju takto: "Skvělé! Jak dlouho tam žil?" a doprovodím to úsměvem. Snad byl dostatečně široký a nebylo poznat, jak dychtivě jsem se toužila rozloučit, protože už je mi skoro do breku, jak zase nic neudělám. 

To už jsem pochopitelně přesně věděla, že přijde otázka, jak dlouho jsem v Americe, jak se mi tady líbí, kde bydlíme, jestli mám do téhle kavárny daleko, zkrátka taková menší inkvizice, no a pak, to už Benjamín otevírá oči, komu je podobný, kolik je mu měsíců … 

Abych to zrekapitulovala: všichni, co jste ode mě včera čekali e-mail, stihla jsem napsat přesně toto: "Dobrý de 

Moc bych si přála umět v takových situacích zareagovat tak, abych na milé lidi nepůsobila, že si snad nevážím jejich zájmu o svou osobu a život. Ale zároveň si uchovala chvilku čím dál vzácnějšího volného času pro sebe, ne pro plkání. 

Mimochodem, když jsem si dneska s poslední paní povídaly, že za deset dní jedu do Čech a na co se těším, řekla jsem, že na loupáčky, jejichž sladkou chuť mám už čtrnáct dní na jazyku. 

Ale – lhala jsem. 

Doopravdy se nejvíc těším na evropskou anonymitu, ticho, na kafe bez otázek. A taky na den bez výčitek svědomí, jestli jsem na milé lidi byla dost milá a jestli nedělám své domovině špatný obrázek.  

Abychom se správně pochopili. Já mám milé lidi a tyhle konverzace vlastně ráda. Ačkoliv v nich ani po čtyřech letech nejsem společensky nejobratnější, zlepšují mi den. Jenže někdy bych prostě potřebovala v klidu uskrávat kávu, mlčet a psát. Ozvlášť když na to mám jenom dvacet minut.