Návod, jak naučit dítě spát

23.10.17
Padesát procent amerických rodičů se nevyspí bez přerušování – jejich batolata vstávají i několikrát za noc. Do minulého týdne jsme patřili mezi ně. Od čtvrtka je ale všechno jinak. Benjamín jde na kutě kolem osmé a budí se mezi pátou a půl šestou ráno na snídani. 

Po měsících trápení se mi nesmírně ulevilo, a navíc se můžu trošku vytahovat, jak jsem vyspaná a úžasná máma (což teď činím tady před vámi a doufám, že tím jeho nový spánkový režim nezakřiknu).   

Téma spánku je jeden z nejčastějších dotazů, které jsem v poslední době dostala. A tak cítím povinnost o něm napsat. Bez záměru kohokoliv kritizovat, bez ambic komukoliv radit a se zdůrazněním, že tohle je moje zkušenost – a vaše může být úplně jiná.  

Už když jsem byla těhotná, věděli jsme, že naše dítě bude mít hlavně kvůli nedostatku místa v našem bytě minimálně první rok postýlku v naší ložnici. Považovala jsem to za logické. Naopak rozhodnutí většiny amerických přátel, kteří dítě od narození dávali do vlastního pokoje, načež první měsíc přebíhali stokrát za noc z ložnice do ložnice mi přišlo přitažené za vlasy. Když se pak Benjamín narodil a já únavou nevěděla, jestli je noc nebo den, byla jsem ráda, že to k němu mám přesně půlkrok. První dva měsíce se budil po čtyřech hodinách a během třetího byl schopný prospat noc. Do té doby jsem žila v domnění, že něco takového malé děti neumějí minimálně do roka. Dmula jsem se pýchou, jaká jsem hvězda a jaké mám nejlepší miminko, odpočatá jsem se hlásila na běžecké závody a podepisovala smlouvy na zápisníky. Proč ne, že … ?

No a pak se to všechno úplně otočilo.

Zpočátku vstával dvakrát za noc, pak třikrát, čtyřikrát, ke konci minulého měsíce už jsem to přestala počítat. Ruku v ruce s tím se zhoršovalo také usínání – až byl schopný usnout pouze v autě, v náručí, v naší velké posteli nebo u mého ňadra a začal plakat okamžitě, když jsem se ho pokusila přenést do postýlky.

Zhruba do poloviny října jsem měla sklon dívat se na svého syna jako na miminko s jedinečnými spánkovými potřebami, kterému je prostě potřeba vyhovět. Byla jsem vyčerpaná, ale zároveň jsem si říkala, že to je přece jeden z důvodů, proč jsem na mateřské: abych synkovi vyšla vstříc (znamená přilož ho k prsu), jak jen to půjde. Doufala jsem, že když k němu budu vstřícná já, on mi to oplatí a podivný a destruktivní spánkový rytmus se brzy upraví. Takhle jsme došli až do fáze, kdy jsem si přestala zapínat pyžamo, neboť jsem v noci kojila skoro non-stop a taky jsme si Benjamína začali brát s B. k sobě do postele. Abychom zjistili, že na to vůbec nejsme. Nechápejte mě špatně: na ranní dospání a mazlení je to krásné. Ale když takhle člověk spí většinu noci, vnímala jsem spíš nedostatek místa, soukromí, neustálé buzení a strach můj i B., abychom Benjamínovi nezalehli ručičku, nožičku, celé tělíčko, abychom mu nějak neobratně nepřetáhli přes hlavu naši deku. Protože s námi spal lépe (ale zdaleka ne celou noc), byl to signál, že za jeho buzením zřejmě nebudou zuby ani hlad, ale prostě zvyk usínat v mé blízkosti nebo na mém ňadru.  

Nejčastější alternativou k tomuto nočnímu buzení je v USA spánkový trénink. Existuje několik strategií, ale Američané v našem okolí (tedy oba rodiče zaměstnaní na plný úvazek s prakticky žádnou mateřskou dovolenou) nejčastěji používají tu nejdrsnější: uloží dítě do postýlky ve vlastním pokoji, řeknou dobrou noc a odejdou, aniž by si všímali jeho pláče – až do rána. Upřímně, přijde mi to jako teror a na každé takové rodiče se dívám trochu s opovržením. Jejich dítě to musí vnímat jako podraz: celý den reagují na každý jeho zvuk a se západem slunce najednou přestanou? Nehledě na to, že když se třeba poblinká nebo si náhodou ublíží, spousta z nich o tom až do rána nemá tušení. Trochu laskavější je verze, kdy dají dítě do postýlky, ale pak se po třech, pěti, deseti, patnácti minutách pláče vrací do pokoje, miminko ujistí, že ho milují, a zase odejdou. To zní rozumněji, ale stejně jsme s B. pořád měli pocit, že poněkud drasticky. (Ačkoliv o jednom víkendu, kdy jsme se motali jako opilí námořníci a nebyli schopní dojet ani nakoupit jsme si říkali, že uděláme snad cokoliv.)

Nakonec jsme přišli s vlastní verzí spánkového tréninku, z velké části inspirované knihou Nejšťastnější děťátko v okolí pediatra Harveyho Karpa.

Začali jsme tím, že jsme přeorganizovali ložnici a Benjamínovu postýlku přisunuli těsně k mojí posteli – tak abych nemusela vůbec vstávat, a přesto ho mohla pohladit po hlavičce nebo po zádech. Okamžitě jsme ho také přestali udyndávat v naší velké posteli (já u prsa), ale začali tím, že jsem ho položili do té jeho: přečetli jsme pohádku, já jsem zazpívala, zhasli jsme světla a lehla jsem si vedle něj, s ručičkou prostrčenou do postýlky a položenou na jeho tělíčku, dokud neusnul. Když se vztekal, klečel, seděl nebo se stavěl, vzala jsem ho pevně oběma rukama, položila zpátky do postýlky, řekla, že ho moc milujeme, ale už není čas na hraní a musí spát, aby měl ráno spoustu energie. B. si koupil nejdražší špunty do uší, odstěhoval se na gauč do obýváku a já jsem se rozhodla dát tomu týden. Zatvrdit srdce. Vydržet. 

První noc byla katastrofa. Benjamín se probudil čtyřikrát, vstával, lehal si, plakal a plakal. Ukládala jsem ho snad padesátkrát, hladila hodiny, příčky od postýlky jsem měla na předloktí obtisknuté ještě druhý den po poledni. Ve čtyři ráno jsem měla uši zacpané prsty a polykala slzy pod peřinou. Druhá noc byla stejná: vstával čtyřikrát, za noc plakal skoro dvě hodiny a následující den víceméně prospal. Ale třetí noc už zaplakal jenom jednou, necelých pět minut a ani se neposadil. Zopakovala jsem svůj rituál: pohladit po hlavičce, šeptem říct, jak je milovaný – a v tu chvíli už spal. Od čtvrtého dne spí až do rána. Zvláštní je, že jakmile jsem vyřešila problém nočního spánku, upravil se i ten denní. (Taky proto teď Ben spí už padesát minut a já mám čas dopsat tento blog.)


Na jednu stranu jsem ráda, že to funguje. Na naši rodinu to má doslova kouzelný vliv. Jsme k sobě laskavější, šťastnější, máme víc energie – a taky vypráno a plnou lednici. :) Na druhou mám pořád trochu špatné svědomí, že jsem dvě noci nechala Benjamína plakat. Ačkoliv mu bude už devět měsíců, pořád mi připadá tak maličký a zranitelný, že mám často pocit, že bych se mu měla ve všem podřídit.  

Jak to máte se spánkem vy?

Novější příspěvek
Starší příspěvek
17 komentářů